Chvíle štěstí | ✔️

86. kapitola | Pokročilá noc

/prosinec 1994/

„Mohu prosit o tanec, tajemná slečno?" uklonil se komediansky Fred své partnerce, která se jeho hry chytla a pokračovala v ní.

„Och," povzdechla si Viola. „Věnovala bych být jeden valčík, však obávám se, co si o tom pomyslí ostatní mládenci v této místnosti. Nepřála bych si, aby kterýkoliv v nich nabyl dojmu, že tancem s vámi dávám sebe sama pryč z nabídky."

„Jistě jeden tanec ničemu neuškodí, slečno Blacková," mrkl na ní spiklenecky a nabídl jí svou dlaň takovým způsobem, aby do ní mohla černovláska vložit svou ruku.

Společně se vydali na parket, kde už si hudby užívali i jejich přátelé, Rolf s Alice a Cedric s Cho. Viola bedlivě sledovala, jak si Fred v tanečním umění počíná. I přestože si z něj George utahoval, že na hodinách tance s McGonagallovou nedával pozor, Via musela uznat, že si tanec s ním užívá.

Opodál postávala Astrid Blacková s Georgem Weasleym, každý v ruce držel svůj punč. „Tančí docela pěkně, nemyslíš?" naklonila se hnědovláska ke svému dobrému kamarádovi.

„Jo, docela dobře," zabrblal zrzavý mladík postávající na kraji parketu.

Astrid si ihned všimla, že s Georgem není něco v pořádku a změřila si ho pohledem. „Troufám si říct, že jsem tě za šest let, co tě znám, neviděla ani jednou mračit se," zhodnotila jeho výraz. „Ale teď se tváříš, jako kdybys žvýkal šťovík."

Fredovo dvojče si povzdechla a na chvíli se zamyslelo, zda se kamarádce se svým trápením svěřit. Než se však stačit rozmyslet, hnědovláska si ihned vzala slovo. „Nechci to z tebe tahat proti tvé vůli," pokračovala, „ale docela sebevědomě můžu říct, že jsem si prošla všemožným trápením, abych ti mohla spolehlivě poradit... nebo tě alespoň vyslechnout."

George se na svou kamarádku s bolestí usmál. „Zůstalo by to mezi námi?" zeptal se. „Vím, že bych po tobě neměl chtít, abys to tajila před ostatními, ale..."

„Když si to budeš přát, nikomu to nepovím," ujistila ho Astrid. „O co se jedná?"

Nebelvír kývl směrem ke svému bratrovi a jeho partnerce. „Jak moc veliký blázen jsem, pokud bych si teď přál být na Fredově místě?" postěžoval si a zasněně se podíval na Violu. „Držet ji okolo pasu, dívat se jí do očí a moct se s ní smát vtipům, které nikdo jiný neslyší."

Astrid byla velmi inteligentní a emočně vyspělá, takže už po první Georgeově větě si dala dvě a dvě dohromady. Ve své hlavě si sumírovala, co mu na to poví. „Opravdu ses do Violy zamiloval?"

George soužebně přikývl. „Už dlouhou dobu. Hrozně mě mrzí, že jí vzal na ples Fred, který k ní necítí to, co k ní cítím já. Souhlasil jsem s tím, že oba vezmeme na ples své kamarádky, abych to nemusel přiznat, ale... teď se na ní dívám a trhá mi to srdce."

„Já vím, jak láska dokáže někdy bolet," pokoušela se mu zvednout náladu. „Ale znáš ji líp než většina lidí, takže-"

„Co mám dělat?" vyhrkl George. „Mám jí to říct? Nebo to v sobě zadupat? Já nevím. Asi bych počkal. Vždyť se naježí pokaždé, když někdo zmíní jméno toho hrozného upíra, který ji v létě odkopl. Myslím, že chce být sama. Nebo ti říkala něco jiného?"

„Klid, klid, klid," zastavila ho Astrid. „Zhluboka se nadechni. Já ti pomůžu, chceš? Promluvím s Violou na téma kluci a zeptám se jí, jestli touží po nějakém románku, co říkáš?"

„Udělala bys to pro mě?" zajásal George překvapeně.

„Určitě," pousmála se. „Vždyť se jedná o štěstí vás obou."