A přesto tak rozdílní

Kapitola pátá

Jelikož jsem ve výtvarném ateliéru ještě nebyla, bylo pro mě malinko komplikovanější ho najít. Edward mi jen naznačil, že se nachází v místě, kde je atrium. Bohužel mi neřekl, kde samotné atrium je, a tak jsem na hodinu přišla těsně před zvoněním.

Vešla jsem do třídy a překvapilo mě, že jsem v ní, až na jakéhosi mladého muže, sama.
Ten jistý mladý muž byl plešatý a usměvavý obličej mu hyzdila tmavá bradka spletená do dvou zkroucených copánků. S černým tunelem v uchu bych ho tipovala na něco kolem dvaceti, ale měl už pár vrásek a učil na vysoké, takže mu mohlo být něco málo po třicítce.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem ho zdvořile. ,,Vy jste-,''

,,Váš vyučující na umění,'' skočil mi do řeči dřív, než jsem se stačila zeptat. ,,Clifford, abychom si rozuměli.'' Podal mi ruku a já si s ním ze slušnosti potřásla. ,,A vy musíte být slečna Olivia Sparksová.'' Spíše mi oznámil holý fakt a já jen nesměle přikývla. Překvapoval mě jeho bystrý odhad. ,,Těší mě,'' zazubil se na mě a ruku stáhl. V duchu jsem se zalekla, když odhalil jeden stříbrný zub. Na učitele rozhodně nevypadal.

,,A kde-,'' odkašlu si. ,,Kde jsou všichni?'' zeptala jsem se krapet nervózně a rozhlédla se po jinak prázdné třídě.

,,No, většinou chodí až pět minut po zvonění. To vy jste tu nějak brzo. Nejspíš budete dochvilná,'' usmál se. ,,To mě těší.'' Úsměv jsem mu oplatila a usadila se na místo nejblíže k oknu. Se zaujetím jsem se zahleděla ven a nechala se unést krásným výhledem na školní zahrady.
Neměla jsem ještě možnost se na ně jít podívat, ale jakmile budu mít příležitost, tak to uskutečním.

Moji spolužáci do třídy vešli opravdu až po pěti minutách, ale já ani jednomu nevěnovala sebemenší pozornost. K mojí smůle se mnou totiž ani na tenhle předmět nechodili Emma s Edwardem, což byli zatím jediní mně sympatičtí lidé, které jsem tu měla šanci poznat.

,,Dovolíš? Tady kurva sedím já!'' vyrušil mě z myšlenek nakřáplý hlas, který byl skoro nachlup stejný hlasu mého jediného kamaráda. Bohužel, tenhle byl nevrlý a na můj vkus až přehnaně vulgární. Protočila jsem nad tím očima a nedobrovolně se zahleděla na vysokou postavu nad sebou. Cítila jsem se oproti němu o tolik menší, a to rozhodně nepodtrhovalo mou autoritu.

,,Ne, nesedíš! Kdyby jsi přišel dřív a sedl si sem, tak teprve pak bys to mohl tvrdit. Jenomže ty jsi nepřišel, tak to holt tvrdit nemůžeš! Je mi líto,'' odpálkovala jsem ho a znovu se zahleděla na krajinu za oknem.

,,Do prdele! Sedím tu celej život a nehodlám to měnit, kvůli takový puťce jako seš ty!'' Musela jsem se málem usmát nad tím, že na mou osobu nepoužil sprosté slovo, nýbrž jen docela neškodné oslovení. Což na jeho povahu bylo vcelku slušné.

,,Tak za prvé,'' začala jsem klidně. ,,Celý život tu sedět opravdu nemůžeš, protože nejdéle pro tebe možné jsou dva roky. A za druhé,'' odmlčela jsem se a jen se kochala nad jeho nasupeným výrazem ve tváři. Vždycky mě doma učili, že si mám stát za svým, ale přesto nikdy na sobě nechat znát, že jsem rozčílená. ,,Je tu spousty prázdných míst. Tady je s dovolením obsazeno.''

,,Já ale nebudu-,'' začal přidávat na hlasitosti, ale dřív, než stačil svůj argument dokončit, vložil se do toho pan profesor Clifford.

,,O co tu jde?'' zeptal se nás obou a já mu to s poklidem chci vysvětlit, když mě Harrison předběhne.

,,Zasedla mi místo!'' vyprskl. Možná byl známý jako tvrďák školy, ale choval se jak malé dítě.

,,Opravdu, pane Samuelsi?'' zeptal se s falešným úsměvem pan Clifford. ,,Já si myslím, že slečna Sparksová tu byla dřív než vy. Tak si laskavě sedněte sem a přestaňte zdržovat mou hodinu!'' Ukázal přísně za mě a já se vítězně ušklíbla. Alespoň první učitel, který mu vše netoleroval.
Harrison ho nasupeně poslechl a ještě, než do své lavice usedl, zasyčel mým směrem: