A přesto tak rozdílní

Kapitola dvacátá pátá

Ráno v den školy mi bylo mizerně. Pod očima jsem měla tmavé fialové kruhy, bolela mě hlava a neustále jsem přemýšlela nad tím, co se na Samuelsově chatě vlastně stalo.
Poprvé jsem použila trochu světlého korektoru od Emmy, na ty hrozivé pytle uprostřed tváře, které přímo bily do očí. Vlasy jsem si svázala do drdolu a s rukou před ústy si zívla. Byla jsem opravdu unavená, protože jsem se skoro vůbec nevyspala.
Zamířila jsem na druhou stranu školy, protože jsme měli literaturu.

Nevím, proč jsem se zapsala na tolik předmětů. Vždyť například všeobecnou výuku vůbec nepotřebuji k tomu, abych se stala herečkou. Nebo PNŽ. Proč mi ji mamka doporučila, když ten předmět je vlastně jen ztráta času? Tahle škola mě začínala víc a víc zklamávat.

Bylo tu skoro všechno, aby si každý student mohl zvolit svůj obor. Mohli jste se tu stát herci, zpěvačkami, tanečníky, umělci i profesionálními sportovci. Mohli jste být dalším slavným chemikem nebo studovat paleontologii, a to jste chodili jen na jednu školu.

Já chtěla být herečkou, chtěla jsem hrát, to byl můj jediný sen. Opustila jsem i myšlenku jít na práva, což bych tady také mohla navštěvovat, protože tu byly hodiny na to určené.
Byl tu obrovský rozhled všech oborů. Proto byl celý pozemek tak obrovský.

Sedla jsem si pro změnu do zadní řady a připravila si. Emma s Edwardem mou odtažitost nekomentovali a sedli si dopředu. Picta fiver byla na svém místě a o něčem hlasitě konverzovala. Zaslechla jsem jen nějaké útržky rozhovoru, že se bude konat 1. prosince jako každý rok nějaký GCF, z čehož jsem odvodila, že to bude další příležitost pro to se opít. Což nebylo nic pro mě.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě Harrison dívá, ale pevně jsem hleděla před sebe a ani se neotočila, protože jsem se nechtěla nechat zase strhnout jeho krásnýma olivově zbarvenýma očima.

***

,,Co je to ten GCF?'' zeptala jsem se Emmy, když jsme šly po chodbě ke skříňkám. Nebavila se o tom totiž jen Picta fiver, ale i jiné spolky.

,,Myslíš Go car fest?'' odpověděla mi otázkou Emma. ,,To je každoroční pouliční závod, který pořádá francouzský spolek Gang de rue. Sejdou se všichni, co mají rychle auto a umí dobře řídit. Závod je ve středu, což je za dva dny, půjdeš?'' zeptala se mě ihned a obě naráz jsme si otevřely svou skříňku.

,,Nevím, není to nic pro mě.'' Pokrčila jsem rameny a utáhla si drdol.

,,Pojede i Harrison. Jako každý rok,'' řekla, jako by nic, ale já věděla, že mi to sděluje naschvál. Přivřela jsem oči a otevřela ústa, abych něco namítla, ale její pobavený úšklebek mě umlčel.

,,Jsi hrozná, Em!'' zasmála jsem se a bouchla ji do ramene.

***

Chodit vedle něho, sedět v jeho blízkosti a míjet ho na chodbách, bylo ještě horší, než kdyby na mě neustále pokřikoval a utahoval si ze mě. Ani jednou jsem se na něj už nepodívala. Nechtěla jsem čelit těm dvěma malachitům umístěných v jeho očích. Jeho pohled se mi silně provrtával pod kůži, cítila jsem to. Nejhorší bylo umění. Seděl těsně za mnou a jeho horký dech jsem cítila až na krku. Jednou jsem to už málem nevydržela a otočila se, ale naštěstí mě zachránil učitel, když přišel k mé lavici, aby zhodnotil můj výkon.

Na pokoj jsem přišla úplně vyřízená a snažila se ještě učit, i když mi víčka už začala klesat. Celý den jsem jen prozívala a snažila se soustředit, což bylo u mě nezvyklé, protože jsem se věčně hlásila a byla aktivní. Dneska jsem to ale vzdala a šla si brzo lehnout. Jakmile jsem ale zavřela oči, zjevil se zase přede mnou.