A přesto tak rozdílní

Kapitola čtyřicátá sedmá

Ležela jsem vedle Harrisona a prohlížela si celou jeho tvář. Byla tma, takže jsem musela být hodně blízko, jelikož měl v pokoji ještě tmavě zelené závěsy, a tak sem nemohl prosvitnout ani paprsek měsíčního světla. Přemýšlela jsem nad dnešním – vlastně už včerejším - dnem. Zajímalo mě, proč se teď Harrison scházel se svým otcem více než jindy a proč mi nechtěl nic říct. Bála jsem se, že se mu něco děje a já o tom nevím. Věřila jsem mu, ale z jistého důvodu jsem to potřebovala vědět, abych si byla jistá, že je vážně v bezpečí.

,,Ať se děje cokoli, Harrisone, jsem tu pro tebe,'' šeptala jsem skoro neslyšně. ,,Vím, že nejsme dokonalý pár, ale i tak bych nic neměnila. Naučila jsem se neodsuzovat lidi tvého typu dřív, než je poznám,'' pokračovala jsem tiše a Harrison se zavrtěl. Stále ale spal, takže nemohl nic zaslechnout. ,,Stejně tak jako jsem pro tebe důležitá já, tak i tak jsi pro mě důležitý ty. Ne-li víc. Nemysli si, že bych tě nedej bože vyměnila za někoho jiného. Vím, známe se od září, což je skoro pět měsíců, a není to nejdelší doba, ale i tak patříš mezi lidi, kterým nejvíc důvěřuji. To si pamatuj.'' Líbla jsem ho na tvář a pak si hlavu položila na jeho nadzvedající se hruď a nohou ho objala okolo pasu. Automaticky si mě přitáhl blíže k sobě a ze spánku něco zamumlal. Zavřela jsem oči a konečně usnula.

***

Ráno jsem vstala dřív, abych Harrisonovi udělala snídani. Raději jsem se převlékla do svého oblečení, ale nechala si na sobě Harrisonovo čisté prádlo. Seběhla jsem dolů do kuchyně a zkontrolovala, jestli tu náhodou někdo není, ale kluci buď spali, nebo byli v nějakém jiném domě po večírku.

Namazala jsem čtyři chleby nutelou a udělala nám borůvkový čaj. Zatímco se vařila voda, naskládala jsem chleby na tác. Tohle už jsem jednou dělala a bylo opravdu děsivé, jak moc identicky jsem se cítila.

,,Dobrý ráno,'' ozvalo se za mnou a já sebou leknutím trhla. Otočila jsem se a spatřila Adama do půli těla svlečeného. Na sobě jen dlouhé spací kalhoty a unavený poloúsměv.

,,Dobré,'' odvětila jsem a sklouzla pohledem k jeho vypracovanému břichu. Takové neměl snad ani Harrison, i když to nešlo moc dobře posoudit, jelikož byl celý pokreslený.

,,Dáš si také?'' zeptala jsem se, abych své myšlenky svedla někam jinam.

,,Rád,'' hlesl a sedl si na pult. Pozoroval mě s menším pobavením a já doufala, že je tím hádka zapomenuta, protože jsem o něj jako o přítele moc stála. ,,Promiň za ten včerejšek. Byl to pro mě holt šok,'' omluvil se ihned.

,,V pořádku. I pro mě, ale jsem spokojená,'' ujistila jsem ho a připravila další hrníček. Zalila jsem sáčky horkou vodou a jeden čaj podala i Adamovi. Nabídla jsem mu i chléb, ale ten zdvořile odmítl.

,,To jsem rád. Samuels mi to dal dost dobře najevo,'' vrátil se k včerejšímu incidentu a mně zahořely tváře. Já u toho přeci přítomná nebyla, takže jsem to nemohla posoudit. Adam o mně na rozdíl od Harrisona nevěděl.

,,To mě mrzí,'' zamumlala jsem, aby hovor nestál. Adam pokrčil rameny, seskočil z pultu a vzal si zase do ruky svůj šálek. Svaly se mu přitom napnuly a já musela připustit, že se mi to zalíbilo. Naštěstí to nezaregistroval, ale i tak jsem se kvůli tomu cítila hloupě. Raději jsem si ho v duchu porovnala s Harrisonem, abych měla čisté svědomí.

Harrison byl o kousek vyšší, a i když neměl tak výrazné svaly, tak měl širší ramena, delší vlasy a nezaměnitelnou barvu očí. A taky měl ďolíčky. Ty Adam neměl. A hlavně je to Harrison, to je jediný důvod, který potřebuji.

,,Krásko?'' oslovil mě opatrně a mně se ulevilo, že se zase vrátil ke své přezdívce pro mě. Nepatřil naštěstí mezi lidi, co se dlouho zlobí, a to se mi na něm líbilo. ,,Seš v poho? Koukáš tu na mě beze slov už asi pět minut,'' uchechtl se a já zrudla. Párkrát jsem zamrkala a pokusila se vzpamatovat.