A přesto tak rozdílní

Kapitola šedesátá třetí

   Herectví pro mě bylo vždycky prioritní. Nic jsem nemilovala tolik, jako stát před lidmi a být někým úplně jiným. Bavit je nebo naopak uhranout svým hereckým uměním.

První roky, kdy jsem nacházela lásku k divadlu, pro mě byly těžké, protože mě mamka ze začátku nepodporovala. Neviděla v tom smysl ani budoucnost. Ale pak, pak, když zjistila, že je to součástí mě, podpořila můj sen. Platila mi kurzy hraní a pomohla mi s přijímacími zkouškami na nejlepší školu, kam jsem se mohla dostat.

A teď jsem měla předstoupit před spousty lidí s tím, že hraji jednu z hlavních rolí. Že tam někde v davu je chytač talentů a že mi může pomoct dostat se přesně tam, kam jsem si vždycky přála. A možná jsem znala text, možná už mě nebolelo mezi nohama a  v davu měli sedět lidi, kteří jsou pro mě byli důležití, a možná jsem měla mít po celou dobu na blízku Harrisona, ale i tak jsem se cítila nervóznější než kdy jindy, protože teď jsem to přímo nesměla pokazit.

Harrison si držel od včerejšího dne odstup a mně tak bylo ještě víc úzko. Potřebovala jsem podpořit, schovat se v jeho bezpečném objetí a uklidnit se, ale on se ke mně nepřibližoval a jen na mě dával zpovzdálí pozor.

,,Úsměv, princezno. Dneska je tvůj velkej den,'' vyrušil mě Adam a já sebou trhla. Zrovna jsem se dívala na Harrisona, který se opíral o skříňku a o něčem diskutoval s Angelem. Všiml si Adama a rázem se celý napnul.

,,Adame,'' oslovila jsem ho s překvapením, protože jsem se s ním nebavila dlouhou dobu na to, kolik času jsme spolu strávili před naší dohodou. Polibek v autě mi najednou přišel hrozně vzdálený, jako by se to stalo před lety.

,,Nemám moc důvody proto být usměvavá,'' přiznala jsem tiše a podívala se znovu na Harrisona. Sledoval nás s přimhouřenýma očima a ruce na hrudi měl založené.

,,Myslím, že jo,'' vyvrátil mi to Adam. ,,Páč tu mám pro tebe něco, co ti náladu zvedne.'' Podal mi malý balíček a já párkrát zamrkala, protože dárek jsem od něj nečekala.

,,Páni! Co to je?'' rozzářila jsem se a zvědavě si od něj to malé překvapení převzala.

,,Uvidíš. To, abys to dneska zvládla,'' vysvětlil mi a ruce si zastrčil do zadních kapes svých úzkých kalhot. Rozbalila jsem to a po tváři se mi rozlil šťastný úsměv.

,,Adame! To jsi nemusel!'' V ruce mi teď ležela má nejoblíbenější bonboniéra Raffaelo s povzbudivým citátem.

,,Ale jo, zdála ses mi poslední dobou skleslá,'' sdělil mi vážně a já uhnula pohledem. Cítila jsem na sobě ten Harrisonův pronikavý pohled a zamrazilo mě z toho, co jsem si ihned poté pomyslela. Co by si o mně asi myslel Adam, kdyby zjistil, že jsme spolu já a Harrison..

,,Liv, nechtěl jsem, abys byla smutná znova,'' snažil se to Adam ještě zachránit a já proto nasadila falešný přesvědčivý úsměv, i když mi vlastně bylo mizerně. Na něco takového jsem totiž doposud nepomyslela, protože jsem se takovým myšlenkám vyhýbala. Koukal by se teď na mě nejspíš jinak. Už bych pro něj nebyla ta nevinná kráska, kterou mě neustále nazýval. A mě to pomyšlení zasáhlo víc, než by mělo.

,,Jsem v pohodě, Adame. Vážně. Moc ti děkuji. Teď musím jít, ale určitě se dnes ještě uvidíme,'' rozloučila jsem se s ním rychle a běžela na poslední hodinu, abych se vyhnula nepříjemnému rozhovoru o tom, co se se mnou právě teď děje.

V krku mě tlačil knedlík, který se nebezpečně dral nahoru, a v hlavě jsem měla zmatek. Myslela jsem na Harrisona, na to, že je Valentýn, že jsem měla dneska hrát a myslela jsem i na Adama. Všechno bylo tak moc zmatené. Bála jsem se a zároveň těšila. Z Harrisona jsem byla zklamaná a na jednu stranu šťastná. Adam byl pro mě nejlepší přítel, ale vadila mi představa, že by věděl o tom, co se stalo mezi mnou a Harrisonem.