A přesto tak rozdílní

Kapitola čtyřicátá

Cítila jsem na sobě něčí ruce. Mozolovité prsty mi klouzaly po jemné pokožce a zanechávaly za sebou nepříjemné pálení. Neustále jsem sebou vrtěla, až to bylo k nevydržení a musela jsem otevřít oči. Pohlédla jsem do buclaté ošklivé tváře s rudým nosem a žlutými zuby. Vyšel ze mě hlasitý vyděšený výkřik a od toho zjevu jsem se odtáhla.

Jenomže... jsem se nemohla hýbat. Jakoby mě něco drželo a nedovolovalo mi tak se pohnout. Vrtěla jsem sebou, ale nepomáhalo to. Stále mi přejížděl rukama po břichu, stehnech, prsou... Křičela jsem, ale on se mi jen poškleboval, nadále mě osahával a celým tělem na mě naléhal. Byl těžký, slizký a zapáchal. Jeho vypoulené oči chlípně skenovaly mé třesoucí se tělo a oplzlý úsměv se mu rozšířil.

Pak vytáhl jehlu. Zašklebil se a na chvíli se mě přestal dotýkat, což bylo aspoň částečné vysvobození. Vyděšeně jsem sledovala jeho pohyby, nechápajíc, co zamýšlí, ale nebyl čas na dotazy. Ani na dlouhé přemýšlení. Zapíchl mi jehlu do horního rtu a prošil jej s dolním. Řvala jsem bolestí, ale nikdo mě neslyšel.

Ať už to skončí! Ať to utrpení skončí!

,,Olivie! Olivie, kurva, vzbuď se!'' Někdo se mnou vehementně třásl. Otevřela jsem oči podruhé, tentokrát doopravdy, a se slzami v očích rozpoznala Harrisonovy rysy. Tvářil se vystrašeně a starostlivě si mě prohlížel. ,,Seš v pohodě? Hrozně si křičela.'' Jen jsem kývla, ale hned na to se rozbrečela.

,,No taak, Liv. To bude dobrý.'' Přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu do vlasů. ,,Bude to dobrý.'' V té tmě jsem ho vůbec neviděla, a jediné, co mi napovídalo, že je tu se mnou, byly jeho silné paže a tlukoucí srdce.

Kolébal se mnou, dokud jsem mu neusnula v náručí. Nasávala jsem po celou dobu jeho nezaměnitelnou vůni. Sprchový gel, mentol a jeho vlastní pižmo. V hlavě se mi míhalo tolik náhodných myšlenek. Jedna z nich byla, že jsem mu tolik vděčná, že se pomalu odnaučoval kouřit. Nahrazovaly mu to žvýkačky a zdálo se, že mu to celkově i prospívá. Pak také, že jsem se bála zavřít oči, aby se vše neopakovalo, ale když byl Harrison takhle blízko, jako by všechny noční můry utekly pryč.

***

Ráno jsem se probudila a Harrison ještě spal. Vypadal tak úchvatně, když se nemračil a když neměl ten svůj typický neproniknutelný výraz. Jen mírně se usmíval, tvář měl přitisknutou k polštáři a tiše chrápal. Zahihňala jsem se a neslyšně, abych ho neprobudila, se zvedla z postele. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po chodbě, jestli v ní někdo náhodou není. V domě bylo ale ticho, a tak jsem předpokládala, že se ještě nikdo z Pětky nevrátil.

Docupitala jsem do kuchyně a skousla si dolní ret. Co by si dal Harrison asi k snídani? Napadly mě palačinky, ale bála jsem se, že by kluci mohli dorazit dřív, uvidět mě v Harrisonově triku v kuchyni a myslet si něco ne příliš slušného.

Zvolila jsem proto něco jednoduššího, a to chleba s nutelou. Harry sice na sladké nebyl, ale zmrzlina mu včera chutnala hodně. Myslím, že mu to chce jen chvíli ukazovat kouzla cukru, a pak už se k čokoládě a ostatním dobrotám zády neotočí.

Dala jsem vařit vodu na čaj a zatím namazané chleby naskládala na talíř, poté čaj zalila a dva velké šálky položila na tác. Celou snídani jsem pak odnesla až nahoru, dveře si otevřela úspěšně nohou a tác položila na Harrisonův pracovní stůl.

Pořád roztomile dřímal a nevypadal na to, že by se měl během pár minut probudit. Dala jsem si ruce v bok a hlavu naklonila do strany. Chvíli jsem čekala, pak si k němu vlezla zpátky a políbila ho na ucho. Zavrtěl se a něco zamručel. Sjela jsem rty níž a políbila ho na tvář. Tentokrát už něco zamumlal, ale stále oči neotevřel. Našpulila jsem netrpělivě ústa a políbila ho pořádně přímo na pusu. Pomalu oči otevřel, párkrát zamrkal a jemně se pousmál.