A přesto tak rozdílní

Kapitola čtyřicátá osmá

Něčí paže mě chytly těsně před tím, než jsem se dna dotkla. Přitáhly si mě k sobě a pomohly mi nahoru. Pokoušela jsem se nadechnout, nebo alespoň otevřít oči, ale nešlo to. Pusa zůstala pootevřená a hrdlo se mi rychle naplnilo vodou. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem nic. Byla jsem jako v transu.

A pak, když už jsem se nacházela na břehu, ležela na studené zemi a pokoušela se o to samé, akorát se to zhoršovalo.

To chceš vážně odejít takhle, Liv? Tak nedůstojně a nehezky? Ve dvaceti letech?

Prober se, holka! Ty neumřeš jen proto, že jsi zapomněla plavat! Už se staly i horší věci... Třeba... jak Harrison najel do té plechové budovy a ty už ses s ním v duchu loučila.

Nemůžeš odejít, protože Harrison potřebuje tvou oporu. Nechceš ho opustit. Tak otevři ty zatracené oči!

Někdo mi pootevřel ústa, ale ani tak jsem se nemohla nadechnout. A pak se svými plnými rty přitiskl na ty mé. Hned jsem poznala Harrisona, ale nevybral si zrovna správnou chvíli na to mě líbat, když jsem polomrtvá.

Místo toho, aby mě ale políbil, mi do úst foukl čerstvý vzduch. A pak znovu a znovu. Zacpával mi i nos, zakláněl mi hlavu a vše dělal s takovou jistotou, že mi bylo až líto, že ho nevidím a nemůžu mu říct, jak úžasný je. Kdybych mohla otevřít oči, je mi jasné, že bych viděla jeho starostlivý a soustředěný obličej. Na moment se odtrhl a zařval:

,,Zavolejte záchranku, kreténi! Nečumte a dělejte!'' Byl sprostý za jakékoli situace, a i když řval, tak jsem ho slyšela z velké dálky.

Četla jsem, že když oživujete topícího, voda se začne sama vstřebávat, ale já měla pocit, jako by byla všude. V puse, uvnitř v těle, v uších i očích.

Znovu mi do plic vdechoval kyslík a zoufale se mě pokoušel přimět k tomu, abych se probudila. Pak mi položil dvě velké dlaně na místo mezi prsy a začal pumpovat. Srdeční masáž.
Není to nic příjemného, ale i tak jsem začala pociťovat, že se voda hrne pryč.

Každou sekundu dvě stlačení.

,,Tak dělej, Olivie! Dělej, kurva! Přece mě v tom nenecháš!'' řekl hlasitě. Byl zadýchaný, ale nepolevoval.

Probuď se!

Dělej!

,,Do hajzlu! To mám za to, že se s tebou neustále hádám?!''

Něco se zlomilo. Nevím přesně co, protože jsem neměla v ten moment čas na přemýšlení, ale povedlo se mi otevřít oči. Převrátila jsem se na bok a vykašlala velké množství vody. Na okolí jsem se neohlížela, ale ještě jsem se podívala na vystrašeného Harrisona.

,,Ne. Na hádky s tebou jsem si už zvykla,'' zašeptala jsem a pokusila se o malý úsměv.

Sirény. Nosítka. Harrison.

***

Probudila jsem se v nemocniční posteli a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Bolela mě hlava a měla jsem sucho v ústech. Nikdo jiný v pokoji nebyl, ale z chodby jsem slyšela nějaký hluk. Pokusila jsem se vstát, ale zamlžilo se mi před očima. Otřásla jsem se a mžitky zmizely.

Do pokoje vrazil Harrison a hned v závěsu za ním doktor a sestřička.

,,Livie, řekni jim kurva, že tu můžu bejt!'' zahřměl a vražedným pohledem probodl vousatého doktora, který vypadal zoufale. Hádání s Harrisonem nezvládalo moc lidí, jen já překvapivě ano, ale byla jsem nejspíš jediná.