A přesto tak rozdílní

Kapitola dvacátá sedmá

Probudila jsem se na něčím pevném těle a vykřikla, když jsem na stolku uviděla, kolik je hodin. Spadla jsem z rozkládací pohovky a Harrison se s trhnutím probudil. Zděšeně se začal rozhlížet kolem sebe, až se očima pozastavil nade mnou. Obočí mu nechápavě vystřelilo nahoru a já rychle vstala.

,,Pane bože, Harrisone! Je půl dvanácté! Je čtvrtek! Je škola a my tam nejsme! Bude to divné, když budeme chybět my dva, a ještě divnější, když budu chybět já a ani nebudu na svém pokoji. Emma si bude myslet, že se mi něco stalo, anebo hůř, že jsem někde s tebou a děláme... opět divné věci!'' začala jsem panikařit a chodit sem a tam. Harrison se to snažil pobrat, ale jen sledoval každý můj krok.

,,Liv,'' oslovil mě konečně krátce a já se na něj podívala. ,,Na vysoký se tohle tolik neřeší. Je to normální!'' ujistil mě, ale mě to rozhodně neuklidnilo.

,,To tedy není! Možná pro tebe, pro mě ne! Nikdy jsem úmyslně ve škole nechyběla, a když jsem byla nemocná, počkala jsem až na víkend nebo prázdniny, abych nic nezameškala. Ano, několikrát se mi to vymstilo, ale to je vedlejší. Já nesmím zameškat, co když se to dozví táta?! Nebo hůř... mamka?!'' šílela jsem dál a Harrisonovi začaly cukat koutky.

,,Ber to jako volno, který si dlouho neměla, ok?  Včera jsme usnuli moc brzo na to, abysme si o sobě řekli téměř všechno, takže...'' Naschvál konec věty prodloužil. Vydechla jsem všechen vzduch z plic a sedla si zpátky vedle něj.

,,Asi máš pravdu.'' Promnula jsem si čelo a podívala se na něj. ,,Myslíš si o mně, že jsem blázen?'' zeptala jsem se ho nejistě.

,,Jo, ale jen ohledně školy. Seš z ní totálně posraná, což nechápu, ale obdivuju na tobě tu trpělivost, a to jak ji s přehledem zvládáš,'' řekl upřímně.

,,Vážně? Protože mně přijde, že mě většina lidí považuje za příšernou šprtku, co se neustále jen učí a vůbec nezapadá. Asi se divíš, že se takhle chovám, ale u mě je to tak už odmalička. V naší rodině je nepřípustné mít špatné známky, oblékat se výstředně či poslouchat moc hlasitou hudbu. Nesmíme mluvit hanlivě, nosit výrazný make-up a mamka mi zakazuje nosit i tmavé oblečení. Naše zvyky jsou někdy až moc přehnané, a proto jsem si asi nikdy nenašla moc kamarádů, i když jsem jich mohla mít tucty. Mamka mi vybírala lidi, s kterými jsem se mohla bavit a s kterými ne. A kdyby viděla, že mám na sobě jen spodní prádlo, košili a ponožky, vedle mě sedí polonahý potetovaný kluk, který vypadá, že právě opustil nějaký pouliční gang, poslala by mě do severní částí Evropy a musela bych každý den chodit do kláštera!'' vysypala jsem ze sebe v neuvěřitelné rychlosti a Harrison stihl jen párkrát zamrkat. Nečekala jsem na žádnou reakci a pokračovala: ,,Nemysli si, taky mě to už někdy nebaví. Být stále slušná, poslouchat a chovat se jako dospělá žena. Až doteď mi nedocházelo, že jsem během dětství musela rychle vyrůst a být mladou dámou už tak časně. Kdybych nevypadala jako dítě, ani bych si tak nepřipadala. V osmi jsem uměla už plynule francouzsky a německy, učila jsem se zpívat a hrát, malovala jsem portréty a musela mít vždy uklizený pokoj. Jen jednou jsem se pokusila mamce odporovat a nedopadlo to pro mě dobře.'' Do očí se mi nahrnuly slzy. Tolik jsem měla mamku ráda, a proto mě tolik teď mrzelo, že ze mě chtěla mít jen dokonalou dceru.

,,To jsem netušil,'' zašeptal Harrison. ,,Hele, Olivie, ať tvoje mamka dělala cokoli, tak to dělala pro tvoje dobro. Jo, je asi nějaká pošahaná, to se na mě nezlob, ale má tě ráda a záleží jí na tom, jak se prezentuješ ve společnosti. Moje máma to chtěla taky. Chtěla ze mě udělat hodný dítě. Ale věděla předem, že je to marný. Jakmile jsem přišel domů s první kérkou, to mi bylo dvanáct, už v ten moment věděla, že se ve mně spletla. Ve třinácti jsem se poprvý ožral, a to byla chvíle, kdy ze mě byla opravdu zklamaná. Kór tehdy, když jsem jí řekl o tom, že už nejsem panic. Vypadal jsem vyspělejší, než kluci v mým věku. A proto jsem toho tolik využíval. Když máma pak zemřela, začal jsem svoje tělo pokrývat tetkama, abych si do sebe vtiskl aspoň zkurvený vzpomínky. Každý to tetování má svůj význam. Schoval jsem se za masku takovýhleho zasrance, protože jsem nechtěl všem ukazovat, že mě mámina smrt srazila na kolena.'' Bylo vidět, že se mu o tom těžce mluví. Pohled mi spadl na černé inkoustové malůvky.