A přesto tak rozdílní

Kapitola sedmdesátá šestá

Další den jsem odletěla zpět domů. Byla jsem zase ve stejné zemi jako Harrison. Netušila jsem, kdy odjíždí, krvácelo mi srdce jen tehdy, kdy jsem na něj pomyslela. Pořád mi to přišlo jako něco nepravděpodobného. Jako nějaký blud, sen, co se mi pár minut přemítal v hlavě, než zase zmizel.

Přeci není možné, abychom já a Harrison nebyli spolu. Už k sobě patříme. Jsme oficiálně pár. I Glorie Baldwinová se s tím smířila! I Lisa a celá Picta fiver! Tak jak jen teď můžu všem říct, že už s Harrisonem nejsem?

Zaklepala jsem na vchodové dveře, tváře zmáčené a oči zarudlé. Mamka mi otevřela s úsměvem, který jí z tváře zmizel tehdy, kdy si všimla, jak vypadám. Vlasy rozházené na všechny strany, opuchlý obličej a oblečení pomačkané z několikahodinového letu. Podívala se za mě, jako by hledala ještě Harrisona, který teď nejspíš byl doma a který mě v tomhle všem nechal samotnou.

,,Liv, co se stalo?'' zeptala se zděšeně, ale já ze sebe nemohla vypravit ani slovo, protože mi něco uvízlo v krku, možná ta hromada otázek, takže jsem nedokázala promluvit. Hleděla na mě tím svým starostlivým mateřským pohledem, a když nejspíš pochopila aspoň část toho, co se mohlo přihodit, zbledla. ,,Moc mě to mrzí, myslela jsem, že ti to Harrison řekne dřív.'' Tahle slova mě zasáhla ohromným způsobem.

Copak to věděla i ona? Věděli to snad všichni kromě mě? Sakra, Harrisone, to jsem ti nestála ani za pár slov, které by všechno vyřešily mnohem dříve?

,,Jak-,''

,,Liv, poslouchej mě.'' Položila mi své ruce na ramena a snažila se mě uklidnit. Třásla jsem se, takže v tom jsem jí bohužel nevyhověla, jen jsem mlčela a cítila se od všech tolik zrazená a podvedená.

,,Harrison mi to řekl den předtím, než jste se vy dva dali dohromady. Ano, bylo to od něj špatné, stejně jako bylo špatné ode mě, že jsem mu na to kývla. Nevím, proč, možná jsem byla zoufalá z toho, jak mi dal dost jasně najevo, že nejsem zrovna úžasná máma.
Řekl mi, že jde do armády, v té době jsem ho neměla ráda, takže jsem měla radost, že se ho zbavím a že se u tebe nebude ochomýtat. On ale řekl, že do té doby si přeje být s tebou, že tě chce udělat šťastnou a že já ti mám dát poprvé za tvůj život volnost.
Nechtěla jsem to nejprve ani slyšet. Nelíbilo se mi, jak se mnou jednal, jak se choval, ale na druhou stranu jsem na něm viděla, že mu na tobě neskutečně moc záleží. Už tehdy v zimě. Jsem si jistá, že netoužil po tom tě zklamat, Liv, i když to udělal. Omlouvám se ti, poprvé jsem to myslela opravdu dobře.'' Máma se tvářila, jako by za tohle celé mohla ona sama. Ano, nesla díl viny. Probůh, vlastní matka mi lhala do očí! Ale už jsem byla dost velká na to, abych takovéhle věci řešila sama. Za pár týdnů budu přeci plnoletá.

,,Jak si mi to mohla udělat, mami? Věděla si, že ho miluju, že už si nedokážu představit život bez něj, tak proč si nesebrala odvahu aspoň ty a nevarovala mě?

Varovala jsi mě před klášterem, před špatnými lidmi, alkoholem, kluky a bůh ví čím, ale před takhle závažnou věcí ne?'' Dala si hlavu do dlaní a pořád dokola se mi omlouvala. Nechápala jsem tohle celé, natož jednotlivé části. Bylo to, jako když čtete knihu a nepochopíte její pointu, protože do sebe jednotlivé kapitoly zkrátka nezapadají.

Zalezla jsem si do svého pokoje, obličej zabořila do polštáře a brečela do té doby, než mě nerozbolela hlava. Pak jsem si šla opláchnout obličej a vrátila se dolů za mamkou. Seděla u kuchyňského stolu, skenovala pohledem jedno jediné místo a ukusovala suchou housku.

Sedla jsem si k ní a chytla ji za ruku. Otočila se ke mně s překvapeným a smutným výrazem ve tváři a já si uvědomila, že být naštvaná na ni nemůžu, protože si myslela, že pro mě dělá dobrou věc.