A přesto tak rozdílní

Kapitola sedmdesátá čtvrtá

Uteklo to jako voda. Dny ve Švýcarsku. To, co mi chtěl Harrison říct, jsme nějak nestihli, protože jsme se neustále nad něčím bavili. Byla jsem moc ráda, že jsem své prarodiče viděla ještě před odjezdem do Vancouveru.

Nastalo opět loučení. Objímala jsem je dlouho a moc jim za všechno děkovala, protože přijali Harrisona ještě lépe, než jsem čekala. Dědeček si mě pak ještě vzal stranou a zatvářil se vážně.

,,Liv, abych ti řekl upřímně, co si myslím, tak vidím v Harrisonovi obrovský kus tebe, který si do něj vtiskla. Má podobný pohled na svět, i když jsi to třeba ty ani on nemyslíte. Hodně jsi mu pomohla, Liv. Cítím, že díky tobě zvládá věci mnohem snadněji. Zároveň ti to on ale oplácí. Jsi šťastná. Takhle jsem tě už dlouho neviděl. Ale, Livinko moje, nezapomínej, že ne vždy je všechno pořád pohádkově kouzelné. Když jsou nějaké problémy, musíš je začít řešit. Neodkládej je.'' Věděla jsem, že to má nějakou spojitost tím jeho rozhovorem s Harrisonem, ale přišlo mi, že ani sám děda neví, o co jde.

,,Řekl ti něco?'' zeptala jsem se váhavě.

,,Ne. Jen jsem ho varoval. Zdálo se mi, že je z toho neklidný,'' vysvětlil a mně se ulevilo. Harrison to dělal často, když se mluvilo o podobném tématu. Konečně jsem se mohla přestat strachovat, co se děje.

,,Děkuji, dědečku,'' řekla jsem pouze a políbila ho na tvář. Pak už jsem se zavěsila do Harrisona a zamířila s ním na letiště. Děda s babičkou nám dlouho mávali, zaklesnuti do sebe a letmo se usmívali. Tolik lásky jsem pohromadě u nikoho ještě neviděla. Ti dva si byli od začátku prostě souzeni.

,,Zvládneš dnešní lítání?'' zeptal se Harrison a já se usmála nad tím, že si o mě dělá starosti.

,,Myslím, že jo,'' odvětila jsem sebejistě a modlila se, aby tomu tak taky bylo.

Náš příští cíl byla Amerika, ale ještě předtím jsme jeli na pár dnů do Londýna, abychom si sbalili nějaké věci a Harrison navíc potřeboval zajít za svým otcem. Úplně jsem na něm viděla, jak se mu do toho nechce. Docela jsem v ten moment byla vděčná za toho svého introvertního tátu, protože mi došlo, že jiného bych si opravdu nepřála.

Když jsme přistáli v Londýně, jela jsem si domů ihned lehnout, protože mě to celé unavilo. Harry zatím zajel do doupěte pro věci a skočil za panem Samuelsem. Co řešili, to mi nepověděl.

Mamka nám na cestu do Ameriky sbalila nějaké jídlo, abychom nemuseli utrácet za to předražené na letišti, a já jí za to byla vděčná. Tentokrát jsme s Harrisonem měli více zavazadel, protože jsme odjížděli na celých čtrnáct dní. Hrozně jsem se těšila, protože jsem jela do Ameriky poprvé. Ano, docházelo mi, že od září tam budu pečená vařená, ale tohle byl prvotní pocit, a ten jsem mohla zažít právě a jen s ním.

Lítání tentokrát už nebyl takový problém, asi jsem si zvykla na tlak v uších a nepříjemné houpání. Letěli jsme přibližně osm hodin a za tu dobu jsme stihli zhlédnout dva filmy, propsat se a poté se jen dívat z okna a poslouchat hudbu ve sluchátkách.

A pak, pak jsem vystoupila z letadla a došlápla na povrch amerického asfaltu. New York. Nevím, proč Harrison vybral zrovna tuhle destinaci, když je v Americe tolik možností, ale nestěžovala jsem si, protože jsem věděla, že s ním se nudit nikdy nebudu.

Taxík nás odvezl až k našemu hotelu a já si zatím z okénka prohlížela rušné a osvětlené ulice. Tolik plakátů, billboardů a aut jsem pohromadě ještě neviděla. Bylo to přesně takové jako v těch amerických filmech. Upřímně, moc se mi to nelíbilo, vždycky jsem měla radši klidná místa. Památeční města a tak, ale bylo na čase zkusit i něco nového.