A přesto tak rozdílní

Kapitola čtyřicátá pátá

Snad nikdy jsem nevstávala tak ráda kvůli tomu, že už je poslední den v týdnu a já budu mít dva dny klid. Netušila jsem, kam se podělo to přehnané nadšení pro školu, ale teď jsem dokázala myslet jen na Harrisona a vše, co je s ním spojené.

Dnes jsme spolu šli navíc na večeři s mou rodinou a ještě předtím jsem mu potřebovala nějak sdělit, že se mám zítra sejít s Adamem. Tušila jsem, že až se to dozví, bude děsně vyvádět, takže jsem se i průběžně psychicky připravovala na tu hroznou hádku, která měla mezi námi hned poté vypuknout.

V růžovém svetru, světle modrých džínách a bílých keckách jsem vyrazila z kampusu na hodinu. Míjela jsem po chodbě ostatní už dospělé lidi, kteří se netvářili moc nadšeně, a sama si povzdechla. Cítila jsem totiž, že dneska ten den nedopadne dobře.

Došla jsme ke své skřínce, vzala si věci a mávla na Adama, který se ležérně opíral o tu svou. Culil se na mě svým typickým úsměvem a já se raději vydala do třídy, abych nemusela čelit koketnímu rozhovoru s ním. Už jsem se kvůli zítřku cítila provinile dost. Jako bych tím Harrisona podváděla, protože Adam nebyl zrovna ošklivý kluk a už vůbec ne zdrženlivý. Sám prohlásil, že je to něco jako rande, a já ho neumlčela, protože jsem o mně a Harrisonovi nemohla přeci veřejně mluvit. Když se to vzalo kolem a kolem, vlastně jsem za to vůbec nemohla.

Měli jsme hodinu historie, kterou nám přesunuli z úterka, a já si sedla sama do přední lavice a smutně hleděla na prázdné místo vedle sebe. Tak moc mi chyběl Edward. Existuje ten klišé citát, který říká, že nejdřív musíte o člověka přijít, abyste si uvědomili, co pro vás opravdu znamenal, a právě teď tu situaci dokonale vystihoval.

Do třídy nakráčela už kompletní Picta fiver i s Adamem. Harrison šel vpředu, pohled ledově klidný, nevyhledával mě a ani se na mě nepodíval, jen si sedl do své lavice a Angel, Trevis, Clay a Adam ho následovali. O'Barbies šly ihned za nimi a rozesadily se do okolních lavic.
Odvrátila jsem od nich pohled a začetla se do svých výpisků, protože v tuhle chvíli jsem byla zase tichá šprtka Sparksová.

Pan profesor Wooley za sebou zavřel dveře a dobelhal se k tabuli. Narovnal si brýle na nose a urovnal kostkovanou kravatu. Byl celý zpocený, i když venku mrzlo, a neustále si kontroloval své stříbrné hodinky na silném zápěstí. Mlčky nám pokynul, ať si sedneme, a jen zběžně nahlédl do svého sešitu s koženou vazbou.

,,Dnes budu pár lidí zkoušet,'' oznámil zničehonic. ,,Kdo chce jít dobrovolně a získat plusové body k velkým zkouškám?'' Zvedl pohled a já se nadšeně přihlásila. V zadních lavicích to otráveně zašumělo, ale já se nenechala vyvést z míry, protože plusové body mi mohly jen pomoct. ,,Tak pojď, Liv. Ty nikdy nezklameš,'' povzdechl si pan Wooley a usmál se na mě. Asi ho trochu mrzelo, že jsem jediná aktivní studentka, která o jeho vřelou nabídku stojí. Stoupla jsem si před tabuli, přešlápla z nohy na nohu a vyčkávala na jeho otázky.

,,Hlavní představitel nacismu byl kdo?'' zeptal se vzápětí.

,,Adolf Hitler,'' odpověděla jsem pohotově. To jsem věděla už od svých útlých let, protože mi o něm vyprávěl dědeček.

,,Lehké. O co se pokusil Hitler 8. listopadu 1923?'' Ruce jsem si zastrčila do zadních kapes kalhot a byla milé překvapená, jak lehké otázky mi pokládal.

,,O převrat. Tak zvaně ''Pivní puč''. Odehrál se v bavorském Mnichově. Jeho pokus byl ale neúspěšný,'' řekla jsem stručně a pan Wooley kývl.

,,Proč se mu říká Pivní puč?'' Skoro jsem si zívla, jak mi ta otázka přišla jednoduchá. Vše jsem měla natčené z knih, učebnic a svých výpisek, takže to pro mě byla hračka.