A přesto tak rozdílní

Kapitola dvacátá devátá

Vůbec se mi nechtělo vstávat. Před očima jsem měla stále obraz Harrisona, jak polonahý vybíhá z domu, a bylo mi z toho jednoduše špatně. Začínala jsem mu věřit. Myslela jsem si, že je jiný. Lepší, než jak ho ostatní popisovali. Ale nebyl. Byl to stále ten samý Harrison Samuels, jakého jsme v září ve školní jídelně rozebírali s Emmou a Edwardem.

Podívala jsem se na hodiny a překvapeně zamrkala, když na nich bylo půl jedné. Emma ve své posteli ještě nebyla, ale to se dalo čekat, a tak jsem si mohla dát dlouhou nerušenou sprchu. Převlékla jsem se do šedých tepláků, protože bylo téměř evidentní, že dnes nikam nepůjdu, a pastelově fialového svetru. Vyšla jsem z koupelny a zasekla se v pohybu.

,,Harrisone? Co tu děláš?'' zeptala jsem se potetovaného kluka, který seděl na mé posteli a tvářil se nekompromisně. Po mých slovech vstal a udělal malý krok vpřed.

,,Přišel jsem si promluvit,'' řekl klidně. ,,Musíš mě vyslechnout, fakt. Já-'' odmlčel se. ,,Do prdele! Jo, zase škemrám o omluvu, ale-''

,,To máš pravdu, Harrisone. Zase škemráš. Zase něco chceš. A co je na tom nejlepší? Chceš to zase ode mě!'' přerušila jsem ho a založila si ruce na prsou.

,,Jiskřičko,'' oslovil mě tiše. ,,Odpusť mi to.'' Uhnula jsem pohledem a posmutněla. Využíval tahle krásná něžná slova, aby si mě obmotal okolo prstu.

,,Neměl bys tu být,'' řekla jsem mu na to a on se zamračil. Zatnul pěsti a klouby na rukou mu zbělaly.

,,Můžeš mě, kurva, poslouchat?! Říkám tím, že tě potřebuju! To to pro tebe nic neznamená?!'' přidával na hlasitosti a ve tváři měl zlomený výraz.

,,Ne,'' hlesla jsem a odvrátila hlavu úplně. Zadívala jsem se do zdi před sebou a čekala, až odejde. Chvíli za mnou ještě stál a byl slyšet jeho zrychlený dech, ale nakonec se otočil a naštvaně odešel. Nezapomenul prásknout dveřmi a zařvat něco sprostého na celý kampus.

***

Tentokrát jsem vstala opět brzo a usmála se na Emmu, která se ještě převalovala v posteli. Včera se mě neptala, proč jsem tak rychle opustila ten večírek, ale občas si mě zkoumavě prohlížela a ptala se tak, jestli jsem v pořádku.

Společně jsme zamířily do učebny literatury a sedly si vedle Edwarda. Ten se na mě přátelsky usmál a objal mě.

,,Jsi v pohodě?'' zeptal se ustaraně, když jsem mu zavrtala obličej do ohybu mezi ramenem a krkem. Zavrtěla jsem hlavou a on mě pohladil po zádech. ,,Bude to fajn, neboj,'' ujistil mě, když jsme se od sebe odtáhli. Jakoby věděl, o co jde, dokázal mi porozumět. Usmála jsem se na něj a sedla si směrem k tabuli. Ucítila jsem na sobě však něčí pohled, a když jsem se tím směrem podívala, spatřila jsem Harrisona, jak nenávistně propaluje Edwarda pohledem, který měl ruku kolem mých ramen. Svěsila jsem hlavu a ignorovala ten palčivý pocit, jejž způsobovaly dva zelené drahokamy špatného dvojčete.

***

,,Musím říct, že jsem velice zklamaný,'' začal mluvit pan Wooley, učitel historie. ,,Byl jediný plný počet bodů, a ten dostala slečna Sparksová.'' Na stůl mi položil bezchybný test a já se pro sebe usmála. ,,Gratuluju.'' Kývl na mě. ,,Jinak jsem psal samé hrůzy!'' Jindy tichý a milý kantor, mrsknul se zbytkem testů o stůl a zatvářil se velmi podrážděně. ,,Harrison Samuels!'' zaburácel nahlas. Ten sebou trhl a s nechutí se zvedl. ,,Vy jste do prověrky nenapsal vůbec nic! Řekněte mi, jak je to možné?''

,,No...'' Harrison se zapřemýšlel. ,,Asi mě nic nenapadlo?'' odpověděl mu otázkou, po které se okolí zasmálo, a profesor zatnul čelist.

,,Aha. A copak je toho příčinnou?'' ptal se dál.