A přesto tak rozdílní

Kapitola šedesátá pátá

,,Harrisone? Kam to jedeme?'' zeptala jsem se zvědavě asi po hodině jízdy.

,,Chtěla ses naučit lítat, ne?'' Šibalsky se uculil a já zvedla nechápavě obočí tak vysoko, že bylo skoro v míře mé pěšinky uprostřed. ,,Cituju: ''Přeji si být pták nebo motýl, abych alespoň na pár dnů mohla odletět.'' Pamatuješ?'' Jistěže jsem si to pamatovala. Byl to můj seznam přání, který jsem já vlastnoručně sepsala a který mohl být poslán do soutěže, kdyby ho Harrison neukradl.

,,Harrisone, kde tam máš zmínku o tom, že se chci naučit létat? Je to metafora. Prostě jsem toužila být pryč!'' vysvětlila jsem mu pobaveně a on nad tím mávl rukou.

,,Vím, že chceš umět lítat. Věř mi. A proto ti to dneska kurva že umožním,'' pronesl vesele a já mu tu radost raději nekazila. Chytla jsem ho za ruku, dívala se z okénka a nepřestávala se přihlouple usmívat.

Za chvíli už Harrison zaparkoval na rozlehlém parkovišti, kde stálo jen pár aut, a políbil mě na kloubky mých prstů.

,,Tohle se ti bude líbit!'' ujistil mě, pak mi dal pusu a vystoupil. Otevřel mi dveře, uklonil se a já protočila se smíchem oči.

,,Šašku,'' utrousila jsem na oko pohoršeně a plácla ho už podruhé lehce do ramene.

,,Pro tebe budu cokoli,'' řekl důležitým hlasem a chytl se za srdce. Pak se rozesmál a vzal mě kolem ramen. ,,Nemůžu za to, nutíš mě k tomu, Olivie.'' Sklonil se, aby mě políbil do vlasů, a já se zahihňala. Asi jsme vypadali jako přeslazený páreček, který se nikdy nehádá, ale to nebyla pravda. Jen výjimečně se našel den, kdy bychom se my dva nedostali do konfliktu.

,,Harrisone? Co tu konkrétně děláme?'' zeptala jsem se už trochu podezíravě, když jsem spatřila na velké louce hlouček lidí a několik barevných plachet. Harrison se zakřenil a tomu menšímu davu zamával.

,,Říká ti něco paragliding?'' zeptal se jakoby nic a já zamrzla na místě.

,,Ne,'' řekla jsem rezolutně. ,,Ne, Harrisone, na tohle mě nedostaneš!''

***

,,Nemůžu uvěřit, že jsi mě na to dostal!'' zanaříkala jsem, když už jsem seděla připoutaná k Harrisonovi. Na sobě jsem měla helmu, brýle a složité vázání, které se mi zařezávalo přes oblečení do kůže.

,,Mám svoje zbraně,'' pošeptal mi do ucha a mě z toho zašimralo v břiše. I v takovéhle situaci se mnou dokázal flirtovat. Musela jsem mu to odsouhlasit, přemlouvat člověka tedy uměl.

,,Pane Samuelsi, vy už to znáte. Přeju příjemný let,'' zavolal na nás jeden z mužů, stojících uprostřed vyvýšené louky. Otočila jsem hlavou, abych se na něj podívala, ale to už jsme se začali pohybovat a já vykřikla.

,,Neboj, nespadneme,'' řekl ještě Harrison.

Náš start si upřímně moc nepamatuji. Vím jen, že se Harrison rychle rozběhl a my se pomalu vznesli. Asi jsem hodně pištěla, protože mě musel každou chvíli uklidňovat, že to bude dobré. A pak, když jsem se uklidnila, a podívala se dolů, tak i přes to, že to bylo hrozně moc vysoko a že nás jistila jen malá plachta, pár pásů a Harrison, bylo to nádherné. Ten výhled. Ty lesy, voda a volnost...

Vydýchávala jsem ten šok a najednou se chtěla začít smát. Z toho štěstí, které se pode mnou rozprostíralo. A také z toho, že je za mnou Harrison, drží mě a usmívá se. Chtěla jsem se smát, protože to bylo báječné!

,,Já létám!'' zvolala jsem nadšeně a on se rozesmál a přitakal. Kroužil s námi nad rozlehlou krajinou a byl se mnou v ten nepopsatelný moment, kdy jsem si opravdu připadala jako pták nebo motýl. I když ten tak vysoko nelétá.