A přesto tak rozdílní

Kapitola šedesátá

,,Kam půjdeme dál?'' zeptala jsem zvědavě a víc se uvolnila, protože už jsme zase stáli na chodníku. Auto jsem nikde neviděla, ani když jsem se pozorně rozhlížela už několik minut.

,,No, řekněme, že si dnes jen moje,'' sdělil mi tajemně Harrison a já to nestačila ani pochopit, protože už mě táhl někam jinam.

A tak jsme šli po ulici ruku v ruce a občas se na nás okolí zastavilo pobaveným pohledem, čemuž jsem se ani nedivila, protože jsem na sobě měla Harrisonovy velké tepláky, mikinu a bílé conversky nějaké neznámé holky, která je nechala omylem na party.

,,Harrisone? Nemohla bych si jít koupit jiné oblečení? Lidé se na mě koukají dost divně,'' řekla jsem mu tiše a on svraštil nespokojeně obočí, jako bych snad řekla něco nemístného.

,,Mně se v tom líbíš,'' odbyl mě jednoduše a já dala automaticky oči v sloup.

,,Možná tobě, ale pro ostatní jsem zábavná atrakce,'' poukázala jsem na smějící se hlouček náctiletých dívek, které nás pozorovali zpovzdálí, a Harrison pokrčil rameny.

,,No a? Není to kurva jedno?'' odtušil. ,,Nezáleží přece do prdele na tom, co si myslí ostatní, ne? Sama to neustále říkáš,'' připomněl mi a já už tedy raději mlčela. Stiskla jsem mu ruku a opřela se o jeho silnou paži.

,,Olivie?'' oslovil mě Harrison po nějaké době, když už jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným.

,,Ano?'' Nevědomky jsem zívla a on se ušklíbl.

,,Jsme tady,'' sdělil mi vesele a ukázal přímo před sebe. Spatřila jsem jen velké prázdné parkoviště, a tak jsem se rozhlížela okolo sebe. Kromě rozlehlé rovné plochy jsem nic nezahlédla.

Pozvedla jsem netečně jedno obočí, čímž jsem Harrisona požádala o vysvětlení, které se po pár minutách vážně dostavilo.

,,Naučíme tě konečně řídit, Olivie,'' řekl naprosto pohotovým tónem hlasu a já okamžitě zavrtěla razantně hlavou a couvla.

,,Ne!'' zamítla jsem jeho návrh. ,,To nejde! Já nemůžu!'' opakovaně jsem odmítala a stále vrtěla hlavou, až mě z toho začalo bolet za krkem. ,,Navíc tu ani nemáš auto!'' snažila jsem se z toho vykroutit, ale on mou poznámkou nebyl vůbec rozhozen.

,,Auto je přesně tamhle.'' Ukázal na své černé Porsche 918, které stálo vedle zavřeného bufetu, a já udělala další váhavý krok vzad. Harrison mě chytl kolem pasu a přitáhl si mě ke svému pevnému tělu, čímž mi zabránil uskutečnit můj plánovaný útěk.

,,Jednou se to naučit musíš. A já vím, že to chceš,'' uzemnil mě a já obličej zformulovala do zoufalé a nevzhledné grimasy.

,,Harrisone!'' zakvílela jsem. ,,Vždyť víš, že se bojím aut!'' upozornila jsem ho, ale i tak jsem ho nepřesvědčila. Postrčil mě směrem k bufetu a já věděla, že z tohohle jen tak nevycouvám.

Došli jsme až k černému naleštěnému autu a on mi galantně otevřel dveře u řidiče. Ještě naposledy jsem se na něj prosebně zadívala, než jsem si do auta sedla, ale on se pouze sladce usmál a jen mě popohnal dovnitř.

Dosedla jsem na koženou sedačku a na sucho polkla. Harrison obešel auto a sedl si na místo spolujezdce. Hned se poslušně připoutal, což mě překvapilo, protože jsem mu to vždy musela připomínat, a já to po něm zopakovala. Vzal mě za obě mé třesoucí se ruce a vážně se mi zahleděl do očí.

,,Nic se ti nestane. To ti kurva že slibuju. Ale musíš mi věřit,'' připomenul mi dnešní hlavní téma jménem důvěra a já neměla sílu ani na to, abych mu to odkývala.