A přesto tak rozdílní

Kapitola sedmdesátá první

   Můj život se vždycky zdál být pod kontrolou. Věděla jsem pokaždé, co dělám, co chci, co od života očekávám... Jenomže pak přišel Harrison Samuels a já naprosto ztratila pojem o tom, co opravdu chci. Vlastně jsem to věděla. Chtěla jsem být s ním. Strávit co nejdelší dobu po jeho boku. Herectví už nebylo tím největším cílem. Ano, pořád jsem toužila hrát a inspirovat lidi, ale taky jsem chtěla budovat společnou budoucnost s ním. Tolik jsem se k němu upnula. Tolik jsem se do něj zamilovala. Tolik mi na něm záleželo...Tolik.

Poslední měsíce na škole utekly nepředstavitelnou rychlostí. Zdálo se mi, že dny se mění v hodiny. Hodiny zase v minuty. A minuty byly ubíhající vteřiny, které mi připomínaly, že se čas příliš rychle krátí.

Celý květen a duben jsem věnovala závěrečným zkouškám, které se měly konat v červnu. Měla jsem je skládat z historie, literatury, herectví, zpěvu a umění. Historie byla jasná. Měla jsem si vybrat celé jedno období a vypracovat o něm projekt, který přednesu. Z literatury si vybrat významné dílo nějakého autora a představit jej. Do herectví jsem si měla připravit dvě básně, jeden monolog, dva dialogy a počítat s improvizační zkouškou. Zpěv a umění byly snad nejjednodušší. Hra na hudební nástroj, vlastní zvolená píseň a komisí zvolená píseň. A v umění vypracovat zátiší podle toho, co mi komise předloží, a po té namalovat obraz, jehož téma si vylosuji.

Měla jsem toho dost. Opravdu dost. Takže bylo evidentní, že jsem většinu času proseděla buď v knihách, nebo jej věnovala trénování a nacvičování. Docela toho teď lituji, mohla jsem jej ještě strávit s přáteli, než odjedu pryč.

Minimální počet bodů pro dokončení ročníku bylo 250. Z každého předmětu se dalo získat maximálně 60 bodů. Bylo to velmi těžké, ale uspěla jsem. S krásnými 297 body, což byl dle mého názoru obdivuhodný výsledek.

I Harrison uspěl. Měl to tak tak, ale prý prolezl, i když mi své výsledky odmítal prozradit.

Kromě Trevise, který se nechal odvolat, to zvládla celá Picta fiver. Dokonce i Glorie Baldwinová se dohrabala k neuvěřitelným 260ti bodům.

Jen Lisa a Edward ukončili studium předčasně. Každý ale z jiného důvodu. Lisa měla testy krve v pořádku, což znamenalo, že se od Edwarda nenakazila, ale i tak usoudila, že tento způsob života už nadále není pro ni a odjela na převýchovu ke své tetě do Skotska.

Edward odjel za svým otcem, který mu zaplatil velmi drahé léčení. Jak ale všichni víme, virové onemocnění tohoto typu je nevyléčitelné, ale může se alespoň oddálit nástup AIDS o několik let. Jelikož se Edward jel léčit velmi brzo, měl šanci prožít si život bez nástupu AIDS.

I po tom všem jsem mu přála hodně štěstí, protože smrt si nezasloužil, ač Harrison prohlašoval cokoli.

Vybavuji si chvíle, kdy jsem si opravdu byla jistá tím, že k němu cítím něco výjimečného. Že to možná nebude Harrison, ale on. Že je to ten pravý kluk pro mě, protože u něj si můžu být jistá, že mě nikdy neopustí.

Ale nebylo tomu tak. Naopak. Ublížil mi tolik, že si nedovedu představit, že by mi někdo mohl ublížit ještě víc. Kór Harrison ne.

A teď tu čekám. Stojím se všemi svými zavazadly u nohou a čekám na to, až pro mě Harrison přijde, abychom oba odjeli k nám domů. Čekám na vysvětlení. Čekám, až mi někdo řekne, že si dělá legraci a že to neuteklo tak rychle. Že si můžu ty tašky zase vzít a vrátit se do svého pokoje v kampusu, kde určitě čeká Maya, s kterou už jsem se rozloučila.

Jenomže nemůžu. Aspoň několik měsíců ne. Čeká mě Vancouver. Čeká mě budoucnost. Čeká mě přesně to, po čem tak dlouhou dobu toužím. Kariéra. Reflektory. A možná i sláva.