A přesto tak rozdílní

Epilog

Z pohledu autorky

O tři roky později

   Japonský voják zaměřil na vysokou postavu, která právě tahala z pole zraněného vojáka. Nevnímala okolí a chtěla jen pomoci příteli, který byl zasažen do boku.
Japonec mířil na srdce, tak jako vždycky, protože když strefil srdce, byla jen malá šance přežít.
Vysoká postava se na okamžik narovnala, protože potřebovala zkontrolovat dění okolo.

V pozadí se ozývaly výstřely a ohlušující rány. Postava se chtěla opět přikrčit, ale nestihla to, protože jí malá kulka prolétla hrudí. Té s širokými rameny a vlnitými vlasy. Harrisonovi, který před třemi lety vstoupil do armády.

Chytl se za místo, kam byl strefen, a uslyšel další ránu, která skolila na zem samotného Japonce.

Někdo se k Harrisonovi rozběhl a zachytil ho těsně před tím, než stihl dopadnout na hlinitou zem. Držel se na srdci. Měl totiž pocit, že přesně tam byl zasažen, ale nebyl si zcela jistý. Představoval si, jak se ta kulka zabořila do vytetovaného kříže se třemi cestami. Možná zasáhla jen to inkoustové srdce.

A v ten moment, kdy se díval do nebe, v ráně mu pulzovalo a nemohl se nadechnout, myslel na ni. Na Olivii. Jak právě přebírá cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Tak, jak si vždycky přála. On v ní věřil. Věřil, že to zvládne, protože byla výjimečná.

Viděl její krásný úsměv. Její modré oči a rty. Objímal ji. Prsty ji hladil po kůži, aby si na ně vtiskl její vůni. Líbal ji. Skoro cítil její rty, i když byla daleko. Zavřel oči. Právě teď byla u něho. Držel ji a nepouštěl.

Chovala ho a brečela, ale nemusela brečet, protože právě teď byli spolu. V jeho představách ano. Nechtěl otevřít oči, vlastně ani nemohl, nedokázal to. Víčka mu ztěžkla a cítil, jak se mu pomalu zpomaluje tlukot srdce.

Kdysi to srdce tlouklo jenom pro ni.

Ponořil se do toho snu úplně.

Teď už nebojoval.

Nemusel.

Jeho boj skončil.

***

   A ona se usmívala a tekly jí slzy, protože v rukou držela zlatou sošku. Tu, kterou si vysnila už jako malá. Pronášela děkovnou řeč a zmiňovala všechny důležité osoby v jejím v životě. Adam se na ni v publiku usmíval a vypadal být vážně hrdý.

A zmínila dokonce i Harrisona, protože ji tak neskutečně mrzelo, že tu nemůže být s ní. Že i když jsou to už tři roky, co ho neviděla, tak pořád doufala, že vlítne do místnosti tak, jako to uměl jen on, a začne jí nahlas tleskat.

Jenomže se to nestalo.

Místo toho jí po skončení večera zazvonil telefon v její šatně. V té šatně, kde měla zrcadlo se světýlky a všechny věci na natáčení. Sundávala si zrovna perlový náhrdelník, takže jí zůstal v ruce, když telefon zvedala.

Z pohledu Olivie

,,Prosím?'' hlesla jsem do telefonu a dívala se na svůj odraz v zrcadle. Byla jsem už unavená, protože jsem se za poslední dny vůbec nevyspala.

,,Dobrý den, slečno Sparksová,'' ozval se hlas, který mi byl velmi povědomý. Moc lidí mi nevolalo, měla jsem jen soukromé číslo, přes které jsem mluvila se svou rodinou a přáteli. Už se mi nejednou stalo, že fanoušci číslo zjistili a telefon mi zvonil každou minutu.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem zmateně. ,,Kdo volá?''  Člověk na druhé straně si odkašlal.

,,Nevím, jestli si mě pamatujete, už Vám raději tykám, když jste teď paní herečka. Jsem David Samuels. Otec Harrisona a Edwarda,'' oznámil mi a já se zasekla v pohybu.