A přesto tak rozdílní

Kapitola dvanáctá

   Učila jsem se pořád dokola svůj text a opakovala si všechny fráze nejméně desetkrát. Nemohla jsem se ale pořádně soustředit, protože mi každou chvíli měl zavolat Harrison a vůbec jsem netušila, jak se k němu mám chovat. Byl ke mně u té vrby tak upřímný. Tak jiný. Byla to snad jediná chvíle, kdy jsem si myslela, že v něm je něco víc.

Pomalu mi začalo docházet, že to, co jsem napsala do toho milostného dialogu, nedokáži říci Harrisonovi do očí. Nedokázala jsem to zahrát, a to bylo vzhledem k mým hereckým zkušenostem dost nepochopitelné.

Najednou mi zazvonil mobil v tašce, a tak jsem se pro něj nervózně natáhla. Neznámé číslo. Musel to být Harrison, ale jak vlastně zjistil mé číslo? Zvedla jsem to a mobil přiložila k uchu.

,,Halo? Kdo je to?'' zeptala jsem se nejistě a z druhé strany bylo slyšet, jak někdo vyfukuje kouř z cigarety. Pohoršeně jsem nad tím nakrčila obočí a vyčkávala.

,,Kdo asi?'' odpověděl chraplavý hlas z druhé strany a mně se rozbušilo srdce. Od té chvíle, co jsme spolu měli tu menší slovní potyčku, jsem se bála cokoli říct, abych ho nějak nepodráždila.

,,Harrisone,'' hlesla jsem a dodala. ,,Jak si zjistil mé číslo?''

,,Nemysli si, že si tu jediná chytrá.'' Ironicky se uchechtl a zase vyfoukl velké množství kouře. ,,Mám přijít k tobě, aby jsme si přeříkali tu sračku?''

,,Není to... špatný text a vyprošuji si, abys se mnou mluvil, když kouříš tu nikotinovou tyčinku. Můžeš přijít, ale prosím, ať tě nikdo nevidí. Ještě by si mohli myslet, že-'' nedopověděla jsem to a začervenala se.

,,Že spolu šukáme?'' dodal Harrison a já zrudla ještě víc. ,,Neboj, to fakt nehrozí, když slyším, jakou máš zase náladu. Až budeš ale někdy pod vlivem alkoholu, tak si třeba užijem, puso. Jsem tam hned, čau.'' A típl to. Opařeně jsem hleděla na černý displej a v duchu na něj sesílala miliony rozeštvaných vojáků, kteří by z něj tu jeho drzost vytloukli.
Jak si mohl myslet, že bych s ním někdy... Pro pána!

Rozhodla jsem se, že se převlíknu, protože v teplácích jsem se před ním opravdu nehodlala ukazovat.

Když jsem si přes hlavu natahovala tmavě modrý svetr, který jsem si chtěla dát jen na holé tělo, protože mi bylo horko, ozval se za mnou zase ten příšerný nakřáplý přízvuk, který mě vždycky dokázal rozdráždit.
Byla jsem zády k němu, měla na sobě jen béžovou podprsenku a ve ztuhlých rukou držela onen svetr. Za normálních okolností bych si ho ihned oblékla, ale teď jsem nebyla schopná vykonat ani jeden pohyb.

,,To seš na mě tak nažhavená, že si necháváš jen podprdu?'' zachechtal se a já konečně pochopila, že by bylo opravdu nejlepší, si ten svetr raději obléknout.

,,Normální kultivovaní lidé klepou než vejdou do místnosti. Ale jak tak koukám, ty mezi ně rozhodně nepatříš!'' Červená, až na sedacích partiích, jsem se k němu otočila. Samozřejmě už se zakrytou horní částí těla.

,,Možná jsem chtěl prostě vidět, jak se převlíkáš, puso,'' ušklíbl se a rozvalil se na mé posteli s botami na nohou.

,,Za prvé, neříkej mi puso! Za druhé, už jsem ti řekla, že ty tvé triky na mě neplatí! A za třetí, můžeš si prosím alespoň zout boty, když už se musíš všude rozvalovat?'' vyjela jsem hned na něj. My dva jsme nemohli mít nikdy normální ani klidný rozhovor. Tak strašně mě vytáčel!

,,Proč se ti nelíbí, když ti říkám puso?'' optal se nechápavě a já si založila ruce na prsou.

,,Proč asi, ty chytráku? Protože je to divné oslovení. Nelíbí se mi. Připadám si pak jako nějaká naivní holka, kterou denně...to...'' Zase jsem to nedokončila a on se opět uchechtl.