A přesto tak rozdílní

Kapitola šedesátá první

Po další hodině, kdy jsem jen unešeně hleděla na svůj portrét namalovaný na zdi, jsme se s Harrisonem vrátili zpět k autu. Užívala jsem si tyhle momenty s ním, protože jsem věděla, že už mi je nikdo nikdy nevezme. Celý den jsem nebyla ve škole, ale bylo mi to jedno. Byla jsem s ním. Se svým klukem, který pro mě zanechal na světě stopu. Překonal strach a začal zase malovat. A to vše jen kvůli mně. Za to mi to rozhodně stálo.

,,Asi mi neřekneš, kam jedeme teď, co?'' Uchechtla jsem se, ale Harrison k mému překvapení můj úsudek vyvrátil.

,,Vlastně jo. Jedeme do knihovny,'' odpověděl mi pohotově a já se zamračila.

,,Do knihovny?'' zopakovala jsem pochybovačně, protože jsem věděla, že Harrison a knížky to nešlo dohromady.

,,Přesně tak, do knihovny,'' potvrdil mi klidně a já s údivem hvízdla.

,,Proč?'' ptala jsem se zvědavě dál. ,,Ty nemáš rád knížky."

,,Jo, ale zato ty je přímo miluješ,'' uculil se a tím konverzaci na dobu neurčitou ukončil.

Vrtalo mi to po cestě hlavou, ale když pak zaparkoval před velkou starou knihovnou, kterou jsem už párkrát sama navštívila, pochopila jsem, že to myslel vážně. Vylezli jsme ven z auta a došli k hlavnímu vchodu, kde jsem zjistila, že je zavřeno, a tak jsem pohlédla na Harrisona se zklamáním. On ale pohotově sáhl do kapsy a vyndal klíče. Otevřela jsem ústa, abych nějak zareagovala, ale hned je zase zaklapla.

Harrison odemkl velké dveře a pustil mě dovnitř. Do nosu mě udeřila známá vůně knih a dřeva. Obrátila jsem se znovu k němu a tentokrát se už konečně dostala ke slovu.

,,Jak mi tohle vysvětlíš?'' otázala jsem se a oběma rukama namířila na klíče v jeho dlani.

,,Mám kontakty všude,'' pronesl rádoby tajemně a klíče schoval do své zadní kapsy.

,,Jo, jo, jasně,'' odbyla jsem ho, protože tuhle pohádku jsem už dávno znala. Jeho táta je známý obchodník a on má proto přístup kamkoli. ,,Víš, chtěla bych se někdy podívat do Bílého domu, dej mi vědět, až budeš mít čas,'' řekla jsem s dávkou ironie v hlase a on se tiše zasmál.

,,Vlastně... o prázdninách se mnou jedeš na dva týdny do Ameriky, takže se tam můžeme spolu podívat,'' prohodil nezaujatým tónem a tentokrát jsem se zasmála já, protože jsem to nejdříve pochopila jako vtip. Když mi došlo, že nevtipkuje, změnila jsem výraz v obličeji na vážný.

,,Co-Cože si to říkal?'' zeptala jsem se udiveně s rukama na prsou a Harrison si jazykem přejel po bílých zubech.

,,Hned potom, co pojedem na dva týdny k tvým prarodičům do Švýcarska,'' pokračoval nevzrušeně a já stačila v odpovědi jen zamrkat.

,,Prosím? My?'' přidávala jsem na hlasitosti s úžasem, i když mi máma vždy kladla na srdce, abych se v knihovně chovala tiše.

,,A taky tu dnes budem spát, tak doufám, že se nebojíš tmy,'' nepřestával mi sdělovat jednu pikantnější informaci za druhou a culil se přitom od ucha k uchu.

,,Harrisone?'' oslovila jsem ho tázavě, protože nic víc jsem ze sebe vypravit nedokázala.

,,Taky tě miluju, Olivie,'' řekl prostě a přitáhl si mě do objetí. Líbl mě do vlasů a já své ztuhlé paže obmotala okolo jeho štíhlého pasu.

,,Já nějak nevím, co na to všechno říct,'' zamumlala jsem zaraženě a Harrison mi položil bradu na temeno hlavy.

,,Neříkej vůbec nic, lásko. Nech to na mně. Plánuju už do budoucna,'' řekl k mému překvapení a já nevěděla, jestli jásat nebo brečet.