A přesto tak rozdílní

Kapitola sedmdesátá pátá

Harrison odešel do jednoho malého obchůdku vedle hotelu, aby nám koupil něco dobrého na zub, když zazvonil telefon. Myslela jsem si, že je to od recepce, třeba právě on, protože si zapomněl mobil a chtěl mi něco sdělit. Jednou už to udělal, ale nepověděl mi nic podstatného, pouze mi oznámil, že mě miluje, a pak se za pět minut vrátil s pytlíkem bonbónů. Tak hravý dokázal občas být.

Telefon jsem samozřejmě zvedla. Ozvalo se praskání a poté odkašlání.

,,Haló?'' přerušila jsem ticho jako první já a člověk na druhé straně si pro sebe něco nesrozumitelného zašeptal.

,,Liv? Liv Sparksová? Jsi to ty?'' oslovil mě známý hlas Davida Samuelse a já kývla, než mi došlo, že to nemůže vidět.

,,Ano, já,'' odtušila jsem a zamračila se, protože jeho hlas zněl nejistě.

,,Kde je Harrison? Nebo spíš, kde jste oba dva?'' ptal se dál a já se podivila tomu, že to neví, jelikož se s ním Harrison ještě před odletem setkal.

,,Přece v Americe. Harrison ti to neřekl?'' divila jsem se a hrála si s telefonní šňůrou, která mi momentálně přišla jako to nejlepší zabavení na světě.

,,Ne, to tedy ne. Myslel jsem, že po tom výjezdu do Švýcarska už nikam nepojede. Myslel jsem, že oba zůstáváte v Londýně,'' reagoval, zaskočen mou odpovědí.

,,Ne, Harrison nám koupil lístky na 14 dní. Jsme v New Yorku,'' vysvětlila jsem a pan Samuels si unaveně povzdechl. Vycítila jsem z jeho tónu, že se pořádně nevyspal několik dní.

,,Myslel si, že před tím uteče,'' zamumlal si pro sebe a já se toho okamžitě chytla.

,,Před čím by měl utíkat?'' Posadila jsem se k oknu a zadívala se na několik budov, které byly z okna vidět. Telefonní šňůra se natahovala přes půl místnosti a hrozila, že praskne.

,,Takže o tom pořád nevíš? Pořád ti to Harrison neřekl?'' odpovídal mi otázkami a mně už začínalo pěkně štvát, jak mě napíná.

,,Myslím, že ne, nebo možná ano. Je to něco důležitého? Protože Harrison mi říká většinu věcí.'' Nohy jsem si dala do tureckého sedu a stále upírala pohled z okna. Žluté taxíky zastavovaly na každém rohu, aby mohli nastoupit ti, kteří se nehodlali trmácet pěšky. Zahlédla jsem i pár cyklistů, jež vypadali jako mravenečkové v té velké koloně aut.

,,O tomhle ti zjevně ještě neřekl, i když jsem ho varoval. Ví to už přece několik měsíců,'' řekl nechápavě pan Samuels a já na sucho polkla. Najednou mi byla hrozná zima a musela jsem své tělo obejmout oběma pažemi.

,,Davide, o co jde?'' položila jsem mu otázku, která celou dobu visela ve vzduchu nezodpověděná, poněkud ostřeji.

,,Ať ti to řekne sám. Já se mezi vás plést nechci. Zítra ať je zpět v Londýně, prosím, musí si sbalit všechny věci.'' Nerozuměla jsem mu. Harrison někam jede? To by mi přeci řekl a nejezdili bychom sem, ne?

,,Počkejte!'' zadržela jsem ho dříve, než to stačil ještě položit. Rychle jsem oddechovala a oči mě pálily, protože jsem tušila, že se děje něco hrozného, něco, co zkazí úplně všechnu krásnou atmosféru mezi mnou a Harrisonem. Nic jsem ze sebe ale nevypravila, protože to najednou nešlo. Přišla jsem o hlas i rozumné uvažování.

,,Moc mě to mrzí, Liv. Možná, kdyby ti to řekl, mohla si být teď šťastná s někým jiným.'' Tímhle hovor ukončil a mně v ruce zůstalo jen hluché sluchátko.

Seděla jsem pořád na tom samém místě. Pohled přišpendlený ke sklu, za kterým se rozprostíral New York. Ten samý New York, do kterého jsme s Harrisonem přijeli a v kterém jsme byli šťastní. Najednou byl ponurý a nelíbil se mi.