A přesto tak rozdílní

Kapitola třicátá šestá

Na Vánocích jsem vždycky milovala tu atmosféru. To, že jsme se všichni sešli, trávili čas spolu a odpočívali. Povídala jsem si s příbuznými, naslouchala jim, mlsala cukroví a pomáhala připravovat štědrovečerní večeři. Na druhou stranu jsem Vánoce ráda neměla, protože brzy skončily a zanechaly za sebou jen roztrhaný balící papír a povánoční úklid.

Mamka se ve Vánocích vyžívala. Napekla spousty dobrot, vycpala krocana nádivkou, vygruntovala celý dům, všude rozvěsila vánoční ozdoby a světýlka a zpívala nahlas koledy. Táta jí na to jako vždy nic neřekl, a jen tiše poslouchal rozkazy. Já se zavřela ve svém pokoji, kde jsem balila dárky a poslouchala Beethovena. Jeho skladby mi dokázaly vyčistit hlavu.

,,Zlato?'' Mamka zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Na sobě měla už sváteční oblečení a okolo pasu zástěru. ,,Všichni už přijeli, pojď se s nimi přivítat! Do zítra máš ještě času dost,'' ujistila mě. Stoupla jsem si a protáhla si ztuhlé části těla. Pak jsem pohlédla s úsměvem na mamku a zeptala se na jedinou věc, která mě zajímala:

,,I dědeček?'' Osoba, která mi byla vždy nejblíže, která mi rozuměla a zastávala se mě, i když byla vina jasně na mé straně. Mamka pohoršeně mlaskla, ale kývla na souhlas.

,,Co jsem ti říkala o tom, aby si neupřednostňovala jen mého otce?'' Dala si ruce v bok a já ji s pokrčením ramen obešla.

,,Nemůžu za to, že ho mám ze všech nejradši.'' Zmizela jsem jí raději z dohledu a seběhla schody dolů. Vběhla jsem nadšeně do obývacího pokoje a ihned vyhledala vyššího ramenatého muže s šedivými vlasy. ,,Dědečku!'' zvolala jsem nadšeně a vrhla se mu kolem krku. Zasmál se a silně mě k sobě přivinul. Nasála jsem vůni tabáku, vína a psího šampónu. Děda měl totiž dva pyrenejské horské psy, které často koupal, a svetr mu tak načichl jejich osobitou vůní.

,,Livinko moje! Ty jsi krásnější a krásnější, jestli to vůbec ještě jde!'' Políbil mě na čelo a odtáhl si mě od těla jen na délku paží, aby si mě prohlédl. ,,No jo, kolem tebe musí být nápadníků!'' Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.

,,Na ty mám ještě dost času,'' odvětila jsem jako obvykle, ale pak jsem si uvědomila, že to není tak úplně pravda. Brala bych nápadníka, i kdyby byl potetovaný a sprostý. Brala bych ho, kdyby mě měl rád. A to ten můj zjevně neměl.

Postupně jsem se přivítala i s ostatními a sedla si dědečkovi na klín jako šestiletá holčička, kdy si mě takhle vždycky vysadil a hrál se mnou na koníky a žokeje.

,,Moc ne, zlatíčko. Už je ti dvacet. Já se vdávala v osmnácti,'' promluvila ke mně babička. Pokrčila jsem rameny a sklonila hlavu. Nechtěla jsem se jim svěřovat o mých problémech s Harrisonem a Edwardem.

,,Mami, ty jsi se vdávala před šedesáti lety! To byla také jiná doba.'' Zastala se mě mamka a položila tác s cukrovím na stůl.

,,Před padesáti. Zase až tak stará nejsem!'' Všichni jsme se zasmáli a každý se zapovídal s někým jiným.

Byli tu i prarodiče z tátovy strany, ale ti většinou mlčeli a moc nemluvili. Přijeli i mé tři tety odtud z Manchesteru, pár strýčků a dokonce i mámin bratranec Jamie. Jamie byl velmi pohledný. Jako malá jsem do něj byla bezhlavě zamilovaná, protože se mi líbily jeho blonďaté kudrlinky a široký úsměv.

,,A jak je ve Švýcarsku, dědo? Moc se mi po tom všem stýská,'' posmutněla jsem a děda si povzdechl.

,,Jde to, jde. Ale šlo by to lépe i s tebou, má drahá. Čekám na to až mě a babičku poctíš svou návštěvou.'' Zadíval se na mě a přimhouřil oči. ,,Jsi tu doufám v pořádku?'' Jeho otázka se mi zabodla přímo do hrudi a provrtávala si svou vlastní cestičku až do středu. Chtěla jsem říct, že ano, ale i přes mé herecké schopnosti děda vždy poznal, že se něco děje.