A přesto tak rozdílní

Kapitola sedmdesátá třetí

   Další den šel Harrison s dědou na ryby. Trochu jsem se bála, jak to mezi nimi bude probíhat, ale babička mě ujistila, že si s ním děda poradí. Já jsem se mezitím s babičkou pustila do pečení. Po včerejší hoře čokolády jsem nevyhledávala nic moc sladkého, takže jsme se rozhodly pro lehký tvarohový koláč. Pouštěly jsme si Beatles a drbaly o životě, jako by nám oběma bylo patnáct.

,,Harrison je skvělý, Liv. Mám velkou radost, že sis našla někoho jako je on,'' řekla babička se zářivým úsměvem a já jí úsměv stejně vesele oplatila.

,,Vážně? Mamka na něj měla ze začátku úplně opačný názor,'' sdělila jsem jí a soustředila se na válení těsta.

,,Chce pro tebe jen to nejlepší, Liv. Jen neumí být vždy tou správnou mámou.'' Oklepala jsem si mouku ze zástěry a podívala se na babičku, která právě dno pekáče mazala máslem.

,,Myslíš, že je to ten pravý, babi?'' zeptala jsem se váhavě, protože jsem věděla, že babička to umí odhadnout. Chvíli mlčela a promýšlela si svou odpověď.

,,Neříkám to jen tak, Liv. Říkám to proto, že to prostě vím. Je to ten pravý pro tebe.''

Když jsem si pak její slova rekapitulovala, došlo mi, proč tak zdůraznila mou osobu. Pro nikoho jiného Harrison pravý nebyl. Protože to já v něm dokázala vidět něco víc než jen pouhého frajírka s koženou bundou a cigaretou u pusy. To já mu pomohla objevit jeho staré já a otevřela mu vzpomínky, které potlačil.

Chtělo to ohromnou trpělivost a právě proto, byl Harrison tím pravým jen pro mě. I on mi pomohl. Ukázal mi, kým jsem doopravdy. Ukázal mi něco, co nikdo jiný předtím ne. Tu lepší a mnohem zajímavější stránku mého života.

***

   Na oběd se Harrison s dědou vrátili a náš tvarohový koláč hodnotili velmi pozitivně. Už mezi sebou více komunikovali a Harrison se na mě neustále díval stylem, kterým mi jasně naznačoval, že si se mnou potřebuje potom promluvit. Malinko jsem znervózněla, ale nedělala jsem si s tím zbytečně moc starostí, abych nezkazila příjemnou atmosféru.

Po obědě jsem šla umýt nádobí a děda si Harrisona odtáhl do kůlny, kde měl svou dílnu. Neviděla jsem ho pak další dvě hodiny a čas jsem strávila převážně s babičkou. Švýcarsko mi za rok chybělo a byla jsem strašně ráda, že je tu Harrison se mnou.

,,Tvůj děda je skvělej,'' řekl mi, když jsme šli pak směrem k jezeru. Souhlasně jsem kývla a usmála se.

,,To je.'' Chytl mě za ruku a přejížděl mi po kloubcích. ,,Nechtěl jsi mi něco říct?'' zeptala jsem se ho váhavě a Harrison se zastavil v pohybu. Díval se před sebe a vypadalo to, že se k tomu přemáhá.

,,Ještě ne,'' zašeptal. Skoro jsem ho neslyšela a z jeho tónu mě zamrazilo. ,,Ještě máme čas.'' Usmál se na mě, aby odlehčil atmosféru, která zhoustla během několika vteřin, a já zvedla koutky nejistě nahoru, i když jsem byla zmatená.

Neřešila jsem to. Možná jsem měla, ale byla jsem natolik sobecká, že jsem nechtěla, aby se v tuhle chvíli něco pokazilo.

Šli jsme až úplně dozadu, měla jsem tam své místo, kam jsem chodila vždycky, když jsem přijela za dědou a babičkou. Posadili jsme se pod rozkvetlou oskeruši a dívali se na klidnou hladinu jezera. Foukal příjemný vánek a bylo teplo.

Harrison zašátral v kapse a já pozvedla nechápavě obočí. Zvedl prst na znamení, ať počkám, a já ho mlčky sledovala. Vytáhl kapesní nůž a já se na chvíli lekla, že se mě teď rozhodl zapíchnout. Pak jsem se nad tím ale hned zasmála, protože to byla opravdu hloupost.