A přesto tak rozdílní

Kapitola patnáctá

Poslední dva dny byly jedno velké peklo. Nejenže jsem se snažila Harrisonovi co nejvíce vyhýbat, ale taky jsem předstírala, že ho neznám. Potřebovala jsem se začít soustředit na jiné věci, protože on mě od toho všeho jen zdržoval.

Cítila jsem se skoro provinile, když jsem si představila, že bych ho dokázala i znovu políbit. Byl to někdo mně cizí. Někdo, kdo se ke mně vůbec nehodil, a navíc sám řekl, že chce jen důvěrné přátelství. Já ale nestála ani o to, když jsem viděla, jak se dokázal chovat.
Zrovna včera jsme měli umění a měli jsme namalovat něco, co nás naplňuje. Namalovala jsem se tedy, jak stojím na jevišti, a svýma očima jsem vykreslila to, co cítím, když hraji. Harrison ke mně přišel a obraz si prohlédl, pak jen zavrtěl hlavou a odfrkl si:

,,Vážně si myslíš, že jednou budeš herečkou? Přestaň snít. Na to tady nikdo nemá.''

Tomu on říká to důvěrné přátelství? Tomu říká to usmíření? Pokud ano, tak s ním nechci mít už nikdy nic společného... Počkat. Mám pocit, že to už jsem někdy říkala.

Povzdechla jsem si a oblékla se do puntíkatých tříčtvrtečních kalhot, obyčejné bílé blůzky a přes sebe si hodila béžovo šedý svetřík.
Při odchodu jsem si ještě obula kožené sandálky, aby vynikla má nová francouzská pedikúra, a přes rameno si přehodila kabelku. Dnes jsem se rozhodla koupit si něco na ples, protože už se pomalu, ale jistě, blížil, a já vždycky všechno brala trochu více vážně.

Musela jsem autobusem, jelikož své auto jsem neměla a ani ho mít neplánuji. Pravda je taková, že se aut bojím.

Začalo to po Cameronově nehodě. Což byl mnohem horší konec našeho vztahu, než kdybychom se obyčejně rozešli jako každý jiný pár, kterému to spolu neklape. Mamce jsem tehdy řekla, že jsem to s ním skončila, protože vztahy na dálku nefungují. Ostatní detaily jsem si nechala pro sebe.
Ona nikdy Camerona neměla ráda. Říkala o něm, že je to příliš velký rebel a drzoun. Což on byl. Ale to byl právě jeden z důvodů, proč jsem se do něj zakoukala.
Bylo mu jedno, co si o něm lidé myslí, a rád odsekával všem dospělým, protože to byl typ člověka, co si myslel, že jedině on má pravdu. Říkám, že byl, protože hlavním důvodem, proč nemám ráda rychlé jízdy autem nebo samotná auta, je Cameronova smrt.

Miloval rychlé projížďky a bohužel jednou se svým autem nevybral zatáčku a naboural. Než stačila záchranka přijet, Cameron zemřel. Hodinu před tou jízdou jsme si telefonovali a malinko se pohádali. Od té doby jsem si slíbila, že nikdy nevlezu za volant, a budu jezdit jen v bezpečně vypadajících autech.

Utřela jsem si jednu slzu, která mi vyklouzla zpod víčka při vzpomínce na tmavovlasého kluka se zpupnou povahou a povzdechla si.
Musela jsem zahnat špatné vzpomínky a rozveselit se nákupy.
Nastoupila jsem tedy do autobusu a při cestě jsem se snažila myslet na cokoli jiného. Začala jsem proto myslet na Edwarda a na to, jak moc milý je. Byl to sice můj nejlepší kamarád, ale myslela jsem si, že by v tom mohlo být i něco více. Občas jsem ho přistihla, jak na mě kouká, a vždy, když jsem se zasmála, začal se smát se mnou. Možná, že mě pozval na ples i z jiného důvodu než jen z kamarádství...

Vystoupila jsem a docela mě překvapilo, když jsem spatřila obrovskou prosklenou budovu s malými světýlky a předčasnou halloweenskou výzdobou. Netušila jsem, že je tu až tak veliké obchodní centrum.

Vešla jsem do točitých dveří a rozhlédla se kolem sebe. Už odmalička jsem do nákupních center chodila s mamkou a vždycky mě fascinovalo všechno to množství ozdob, plakátů, reklam, hudby, světel a lidí. Jsem ráda v nějaké společnosti, která je na úrovni. Cítím se pak jako doma.