A přesto tak rozdílní

Kapitola šedesátá devátá

   S Harrisonem jsme dnes nešli do školy, protože jsme potřebovali být brzo na odběrech krve. Nakonec s námi jel i Adam, jelikož nehodlal chybět u celé akce zvané: "Edwardovi něco je." 

Také hodlal darovat svou krev a zkrátka a jednoduše jsme ho s sebou vzít museli, protože se ho to také týkalo. A já ho tam navíc moc chtěla.

,,Cejtím se tu bejt trochu navíc,'' zamručel, když jsme nasedali do auta a Harrison mě dlouze políbil.

,,Promiň,'' omluvila jsem s červenými tvářemi a Harrison na něj významně mrkl. Měla jsem radost, že se ti dva tak spřátelili a neválčili mezi sebou, jako tomu bylo ještě nedávno, ale i tak jsem z Adama cítila jakousi opatrnost. Jakoby se držel, aby se na Harrisona kvůli takovým situacím neutrhl.

,,Je vám ale jasný, že nám tvůj fotřík neuvěří, jakmile Edwara uvidí? Protože mně se už zdá bejt docela v cajku,'' poznamenal Adam, hned jak jsme vyjeli. Musela jsem mu dát za pravdu. Po hrozivém kašli nebylo ani stopy a Edward vypadal jako dřív. Tedy až na vlasy, způsob oblékání a jeho vyjadřování.

,,Přece to celé neodvoláme, Adame. V nejhorším prostě jen přispějeme na charitu a půjdeme,'' odbyla jsem ho, ale to mu zjevně nestačilo.

,,Stejně je to celý divný, ještě před pár dny jsem myslel, že pojde.'' Zavrtěl hlavou a Harrison pokrčil rameny.

,,Takový nemoci jsou. Prostě se na pár chvil vypaří a pak zase vrátí,'' reagoval nezaujatě a Adam nasadil významný pohled.

,,Odkdy jsou neurologové vševědoucí?'' dobíral si ho posměšně a Harrison protočil očima. O Harrisonově největším snu se Adam dozvěděl omylem, když nás jednou slyšel se bavit za dveřmi.

,,Od tý doby, co jsem se jím chtěl stát já,'' trumfl ho a já raději pustila rádio, než se ti dva začnou zase nehezky dohadovat.

Když jsme dorazili před ohromnou budovu, kde Harrisonův a Edwardův otec pracoval, trošku jsem znejistěla. Už jsem se ale nemohla dál rozmýšlet, protože mi Harrison otevíral dveře, abych mohla vystoupit. Vydali jsme se k hlavnímu vchodu a Adam šel po mém boku. Občas jsem ucítila, jak se jemně otřel o mé prsty.

,,Ty vole, jestli se to posere a tvoje dvojče na nás bude křičet, jaký jsme zasraný kreténi, zdrháme!'' rozhodl Adam, když jsme nastupovali do výtahu, a já se zasmála.

,,Platí. Teď ještě vymyslet únikové slovo,'' zapřemýšlela jsem se a Adam se ke mně přidal. Harrison na nás koukal s malým údivem, ale nedobíral si nás.

,,Co třeba soufflé?'' navrhl a já pozvedla nechápavě obočí.

,,Proč zrovna soufflé, Harrisone?'' otázala jsem se ho a založila si ruce na prsou. Adam se začal tiše pochechtávat a Harrison zvedl jeden koutek rtů nahoru.

,,Bylo to první, co mě napadlo,'' hlesl jednoduše a já dala oči v sloup.

,,Myslím, že bude trochu divný, když zařveme soufflé a pak začneme zdrhat,'' konstatoval Adam a já mu dala za pravdu, načež jsem vyprskla smíchy.

,,Třeba si budou myslet, že jsme ho nechali péct v troubě a musíme se honem vrátit domů,'' řekla jsem váhavým tónem a oni si mě oba změřili pochybovačným pohledem, pak se začali nahlas řehtat nad celou tou nesmyslností, a já se k nim hned nato přidala.

Vystoupili jsme z výtahu a dlouhou chodbou mířili ke dveřím, které se nacházely až úplně na konci. Za nimi musela být kancelář pana Samuelse.

Harrison ne úplně zdvořile zabušil hlasitě na dveře a já na něj vytřeštila oči. Mávl nad tím rukou a jen se opřel o stěnu vedle sebe. Otevřela nám vysoká blondýnka v sukni, lodičkách a s tmavě rudými rty.