A přesto tak rozdílní

Kapitola třicátá pátá

Dvacátého třetího prosince

,,Víš, Harrisone, ten hlavní problém nejsi ty. Nejsem to ani já. Avšak jsme to my dva dohromady. My dva jsme jeden veliký zádrhel, jeden velký problém! A nejde o to, že bychom se oba dva nesnažili, aby naše přátelství klapalo, ale ono nikdy nebude klapat dokonale, protože jsme tak moc odlišní. Stejně jako ty a Edward. Možná jste v obličeji k nerozeznání, jste stejně staří a máte stejnou DNA, ale přesto jste tak moc rozdílní!'' vydechla jsem.

,,Od prvního momentu jsem tušila, že tvoje povaha bude proměnlivá. Doufala jsem, že se postupem času dopracujeme k tomu, aby naše kamarádství mohlo fungovat. Já si to přála! Ano, zprvu ses mi znechutil, jelikož tvůj přístup k životu byl odpuzující, ale pak ses začal malinko měnit. Já vím, že to nerad slyšíš, ale já tu stránku, kterou jsi mi odhalil, mám ráda.'' Oči se mi nechtěně začaly plnit slanou vodou.

,,Nemusíš mě mít rád, nemusíš se se mnou bavit a nemusíš se mnou ztrácet ani čas, ale jedno mi slib, Harrisone,'' odmlčela jsem se a zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje. ,,Slib mi, že přestaneš podceňovat to dobré, co v tobě je. Slib mi, že se budeš snažit být lepším člověkem, protože ty na to máš, i když si to nemyslíš. A teď ti to neříkám jako Olivia, Livie nebo Liv Sparksová. Ne. Teď ti to říkám jako tvoje Jiskřička. Protože v tebe věřím. A vždycky v tebe za jakýchkoli okolností věřit budu!''

Dvacátého druhého prosince

Vždycky jsem si balení dárků užívala, protože to navodilo tu správnou vánoční atmosféru, ale letošní Vánoce se snad ani za Vánoce považovat nedaly. Nejenže jsem všechno dokoupila na poslední chvíli, ale taky jsem měla pouhé dva dny na to, abych zabalila hromadu věcí do balicího papíru.

Dnes navíc odjížděla Emma zpět domů, a bohužel bez zpáteční jízdenky. Čili jsem začala nejprve jejími dárky, které se skládaly ze sady roztomilých oblečků pro miminka, dudlíku a bílých dupaček s kožíškem. Dále jsem jí do dárkové tašky naskládala kufřík s kosmetickými potřebami, naší společnou zarámovanou fotku a dlouhý dopis, který jsem měla ve zvyku psát každému při loučení. Nakonec jsem ještě přibalila jedny své oblíbené conversky, které mi byly o číslo větší, protože jsem věděla, že Em se na lodičky dlouho nepostaví.

Druhý na řadě byl Edward. Tomu jsem koupila nový béžový svetr a bílou košili, aby mu zase něco přibylo do šatníku. Pak tlustý román, naši vtipnou momentku v rámečku a plyšového medvídka s jeho jménem.

Po chvíli jsem se musela protáhnout, protože mě ze stálého předklánění bolelo za krkem. Dárky pro rodiče jsem se rozhodla, že zabalím až zítra v klidu doma, protože dnes bych to už nestihla.

Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne a já musela ještě za Emmou do nemocnice.

Jako poslední byl tedy Harrison. Váhala jsem, jestli mu dárek dát, ale vzhledem k tomu, že už jsem ho měla pořízený, jsem usoudila, že ano. Vlastně jsem jen koupila plátno a namalovala nás dva. Ale tentokrát se na mém obrazu Harrison nemračil. Naopak se smál od ucha k uchu. Za námi byl lehce načrtnutý portrét Mony Lisy, na kterém jsme společně seděli, a pod nohama nám tekla voda. Byla jsem na ten výtvor hrdá, protože mi dal opravdu hodně práce, ale i tak se mi nechtělo mu to dávat. Přeci jen jsme se naposledy bavili, když mi přinesl scénář na Romea a Julii, a jinak jsme spolu hráli pouze divadlo.

Zabalila jsem obraz tedy do novin a dala ho do skříně spolu s dárky pro Edwarda. Převlékla jsem se do pastelově modrého svetru a bílých džínů, do rukou jsem vzala dvě tašky pro Em a opustila pokoj.

Zamířila jsem k Edwardovi a zaklepala na dveře. Byli jsme domluvení, že za Em pojedeme společně. Hodil na sebe kabát, do kapsy si dal klíče a mile se na mě usmál. Dokázal být pozitivní za jakékoli situace, za což jsem ho obdivovala.