A přesto tak rozdílní

Kapitola třináctá

   Dala jsem mu facku. Křičela jsem na něj. Křičela jsem na něj a lidé si mysleli, že je to součást scénky. Ponížil mě. Rozbrečel mě. Zhnusil se mi.

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a lehla si na svou postel. Opravdu jsem ho nenáviděla. Myslela jsem si, že bychom spolu mohli alespoň trochu vycházet, ale aby na mě řval a říkal mi takové věci, tak to jsem o to ''přátelství'' s ním opravdu nestála.

Setřela jsem si slzy a došla ke stolu, na kterém ležel diář od Harrisona. Naštvaně jsem ho rozevřela a nalistovala čistě bílou stránku na konci. Chtěla jsem si ten vztek vybít alespoň takhle.

Harrison Samuels

  Štve mě jeho arogantní postoj a neustálé připomínky na mou osobu. To, jak se vždycky povýšeně napřímí a probodne mě tím svým pronikavým zeleným pohledem. Nemám ráda jeho povahu, protože ventiluje do světa, že si může dovolit všechno. Nemám ráda celého Harrisona Samuelse, až na jednu malou část. Tu, v které má uschované vzpomínky na svou matku. Jedině tyhle vzpomínky z něj dělají člověka, jinak je to ztracený případ. Chtěla jsem mu pomoci, ale teď už vím, že to u něj nejde. On už takovýmto člověkem zůstane a nakonec bude litovat dne, kdy mi řekl ta hrozná slova. Kdy mě ponížil, i když si všichni mysleli, že je to jen v rámci divadelní scénky.

Harrison Samuels je nevypočitatelný, pyšný sobec, který nechápe, že lidé mají také city.
Nedokáže být empatický ani ohleduplný k okolí. Je úplně lhostejný a slepý vůči všem. Harrison Samuels má ledové srdce, které je tvrdší než diamant. Nenávidím ho. Nenávidím ho hned z několika důvodů!  A jeden z nich je, že se mi permanentně plete do života...

Zaklapla jsem diář a ztěžka vydechla. Připadala jsem si tady na škole jako úplně někdo jiný. Nekontrolovala jsem své vyjadřování a rozčílila se tak snadno. A za to mohl jedině on.
Kromě Edwarda a Emmy a pár lidí z Normalis jsem nepotkala nikoho, s kým bych si mohla rozumět. Kdyby mě pan učitel Watkinson nedal do dvojice s Harrisonem, všechno by bylo jednoduší a úplně jinak. Mohli jsme spolu vycházet a ne se zase pohádat.

Tentokrát jsem s ním ale nadobro skončila. Moje přátelství si rozhodně nezasloužil.

***

   Dnes jsem opět vstala dříve než zazvonil budík a protočila oči pobaveně nad tím, v jaké poloze se nacházela Emma. Hlava jí visela z postele a nohy měla opřené o pelest. Zaplula jsem do naší malé koupelny a provedla ranní hygienu.

Na Emmu jsem se rozhodla nečekat, protože byla v říši snů a do začátku vyučování měla ještě hodinu. Chtěla jsem být chvíli sama, a tak jsem se vydala směrem k vrbě.
Sedla jsem si na dřevěnou lavičku a sledovala východ slunce. V ruce jsem třímala svůj mobil a povzbuzovala se k tomu, abych zavolala mamce. Vytočila jsem její číslo a po prvním zapípání ho zvedla. To bylo pro mamku typické. Mobil měla vždy u sebe a nebylo možné se jí nedovolat.

,,Mami?'' hlesla jsem.

,,Oh, Liv, to je dost, že mi konečně voláš!'' zvolala až příliš nadšeně a bylo slyšet, jak si do rychlovarné konvice nalévá vodu.

,,Jo, mami, neměla jsem moc čas-'' začala jsem se vymlouvat, ale mamka mě přerušila. Neodvážila jsem se ji upozorňovat na to, že mi skáče do řeči.

,,Co jsem ti říkala o používání slova jo? My odsouhlasujeme jedině slovíčkem ano. Pamatuj si to už!'' poučila mě naprostou zbytečností a já si povzdechla. Možná měli ostatní pravdu. Možná jsem byla až příliš slušná.