A přesto tak rozdílní

Kapitola dvacátá druhá

Když jsem se probudila, ihned jsem si vzpomněla na to, co se včera večer stalo. Zastyděla jsem se nad svým chováním a zděsila se, když jsem na sobě ještě uviděla Harrisonovo oblečení. Proč jsem ho zase políbila? Proč jsem mu vůbec odpustila? Ten člověk mě hrozně mate a bojím se, že se mi dostane pod kůži a já se neovládnu. Hraje si s mými city a promíchává mi myšlenky. Jsem z toho zmatenější než býložravec v řeznictví.

Vstala jsem a rychle ze sebe oblečení shodila. Včera večer jsem si to neuvědomila, ale jakmile jsem si je oblékla, cítila jsem se, jako by mě Harrison objímal. Jeho silně charakteristická kolínská mi zavoněla samotnou pokožku i povlečení.

Vzala jsem ho za slovo, že oblečení zpátky nechce, a naskládala si ho pečlivě do kufru. Převlékla jsem se do bílých džínů, puntíkované tmavě modré košile a šedého svetru. Sešla jsem tiše dolů a uviděla pana Samuelse sedět v křesle s obličejem zabořeným do dlaní. Přišlo mi blbé tu s ním zůstat, ale ještě horší odejít.

,,Dobré ráno,'' pozdravila jsem a ze slušnosti se zeptala: ,,Jste v pořádku?'' Pan Samuels zvedl hlavu a nahodil svůj typický úsměv.

,,Dobré,'' opětoval mi pozdrav. ,,Ale ano. Jen je toho hodně,'' uchechtl se a já na místě přešlápla. ,,Dáš si snídani?''

,,Ráda. Chcete s tím pomoct?'' otázala jsem se mile a pan Samuels zavrtěl hlavou.

,,Říkal jsem ti, že mi můžeš tykat, Liv. A ne, v klidu se posaď. Jsi přeci návštěva,'' ujistil mě a zaplul do kuchyně. Napomenula jsem se za to vykání a pak přešla tiše ke knihovně a se zájmem si četla názvy knížek.

Zaujal mě popraskaný obal Bílé velryby od Hermana Melvillea. Opatrně jsem knihu vytáhla a pohladila koženou vazbu. Chtěla jsem obrátit na první stránku, ale k nohám mi dopadla nějaká bílá obálka. Sehnula jsem se pro ni a překvapilo mě, co na ní bylo napsané.

Pro Harryho, Edwarda a Davida, máma Sara. Ze schodů se ozvaly kroky, a tak jsem si obálku rychle strčila pod triko a knížku zandala na své místo. Posadila jsem se do křesla a vytáhla mobil.

,,Dobré ráno, Liv,'' pozdravil mě příjemný hlas Edwarda. ,,Jak ses vyspala?''

,,Dobře, ty?'' Zandala jsem mobil zpátky do kapsy a usmála se.

,,Jo, taky to šlo. Táta je v kuchyni?'' Kývla jsem a Edward se vydal za ním. Hned po jeho odchodu se ozvaly hlučnější kroky a vynořil se Harrison.

,,Čau, kotě,'' oslovil mě chraplavým hlasem a sedl si vedle mě. ,,Nebudu se tě ptát, jak ses vyspala, protože předpokládám, že ty dva kokoti mě předběhli, ale sluší ti to, takže nejspíš dobře,'' složil mi poklonu a ruce si dal za hlavu.

,,Děkuji, Harrisone. I ty nevypadáš nejhůř.'' Zasmál se a na tváři se mu objevily dva kouzelné ďolíčky. Uhnula jsem pohledem a zčervenala.

,,Ať chceš nebo ne, zlato, něco s tebou dělám a rozhodně ti nejsem lhostejnej,'' zašeptal Harrison a kousl se do rtu. Než jsem stačila něco namítnout, David nás zavolal na snídani.

Sedla jsem si naproti Harrisonovi a vedle Edwarda a David si sedl do čela stolu. Tiše jsme se pustili do jídla a já stále přemýšlela o té obálce. Nebylo by správné to číst. Dám to Davidovi a ten o tom rozhodne sám.

,,Harrisone, volala mi nějaká paní a stěžovala si na tebe. Jak jinak. Prý si ji málem přejel, a když požadovala omluvu, začal si na ni řvát sprostě. Před několika dny měla rozježděnou zahradu od kol auta, řekneš mi k tomu něco?'' Harrison se zastavil v pohybu a polkl sousto.