A přesto tak rozdílní

Kapitola sedmdesátá druhá

   S Harrisonem jsme vyrazili brzo ráno, protože letadlo mělo odlétat už v jedenáct. Věci už jsme měli sbalené, takže jsme se jen s mými rodiči rozloučili a nasedli do auta. V rádiu hrála zrovna povědomá písnička, kterou už jsem někde slyšela, ale nemohla jsem si za boha vzpomenout kde.

,,Víš, co to je?'' zeptal se Harrison, jako by tušil, nad čím právě přemýšlím.

,,Něco mi to říká,'' odvětila jsem a on se zazubil. Nejspíš byl pyšný na to, že konečně ví něco, co já ne.

,,Gravel To Tempo od Hayley Kioko. Tančili jsme na ni na plese, Popelko,'' připomenul mi a já se při té vzpomínce usmála. Zdálo se to být tak dávno.

,,O tom jsme si vlastně ještě nepromluvili, slečinko! Takhle mě vodit za nos. Dostala si ze mě hromadu věcí, a to jsme se pomalu ještě ani neznali.'' Podíval se na mě a v očích mu jiskřilo pobavení. Zasmála jsem se a promnula si čelo.

,,To máš pravdu. Kdybych ti to tehdy neřekla, milou Popelku hledáš doteď,'' rýpla jsem si a Harrison se smíchem přitakal. Propletli jsme si prsty a každý si v hlavě přehrával ten večer tak, jak si ho sám pamatoval.

Dojeli jsme na letiště a Harrison s autem zajel do garáží, kde se nic neplatilo a auto tam bylo v bezpečí. Oběma nám vzal kufry, i když jsem protestovala, ale odbyl mě se slovy, že dokud nemám svaly a víc jak metr sedmdesát, bude těžké věci tahat on.

Tím mě umlčel a já nám uraženě došla pro kafe. Harrison měl rád hodně silné, občas si do něj dával i trochu rumu, ale to tady na letišti nevedli, takže se musel spokojit s Espressem. Já si koupila Latté a šla se k němu postavit do fronty.

,,Nemám ráda tohle zdlouhavé čekání, než nás odbaví.'' Otráveně jsem vzdychla a napila se z kelímku.

,,Je to na hovno,'' přitakal Harrison a objal mě okolo ramen.

Když jsme konečně došli na řadu, moje nálada klesla ještě níž, protože za pultem seděla až moc pohledná dvacítka a dělala na Harrisona oči.

,,Dejte kufry prosím na pás,'' pokynula nám, ale dívala se převážně na něj, takže jsem dala oči v sloup a čekala, až nám kufry označí. Zapisovala si něco k sobě a Harrison netrpělivě podupával nohou, protože ho už čekání nebavilo.

Mezitím, co jsme tam stáli, jsem si tu holku prohlédla. Měla černé lesklé rovné vlasy a výrazné obočí. Vzpomněla jsem si na Emmu a musela přiznat, že na ní se mi tedy líbilo více. Ale možná jsem si to myslela jen proto, že tuhle slečnu jsem brala jako konkurenci a hnusila se mi. Pleť měla krásně opálenou a nehty na rukou pečlivě upravené. Zastrčila jsem si svoje vlasy za ucho a podívala se na Harrisona, jestli na Slečnu Dokonalou také tak zírá jako já.

Překvapilo mě, že se díval přímo na mě. Propletl si se mnou prsty a dal mi tím tak jasně najevo, že ona je mu akorát tak volná.

,,Můžete jít k další přepážce, kde Vás prohlédnou. Přeji šťastný let,'' sdělila nám a zrudla, když si všimla, jak se na ni Harrison podíval. Asi jí došlo, že tady mít šanci rozhodně nebude. V duchu jsem se radovala, ale navenek jsem to nedávala znát.

,,Děkujeme, na shledanou,'' rozloučila jsem se s širokým úsměvem za nás za oba a ruku v ruce s Harrisonem odkráčela.

,,Nebyla hezká,'' hlesl ještě předtím, než ze sebe začal sundávat všechny kovové věci a mě tahle dvě slova neskutečně zahřála u srdce.

Po tom, co jsme oba prošli bezpečně detektorem kovu, dlouho jsme čekali, než budeme moci nastoupit do letadla. Nikdy jsme společně ještě neletěli, takže jsem byla nervózní z toho, jak se bude Harrison asi tvářit, až zjistí, že létání moc nemusím. Vždycky jsem totiž zavírala při vzletu oči a šeptala si slova své oblíbené písničky. Do toho jsem svírala držadla sedačky a v hlavě si namlouvala, že mi to pomáhá.