Ve znamení Podsvětí / Taekook

Budoucnost

"Hele, když teď víš, kdo jsem, nech mě ti předpovědět budoucnost. Budu potom klidnější." Položil přede mě na stůl balíček karet. Věřím na vlkodlaky a upíry, tohle je oproti tomu nic. "Když ti to udělá radost dobře. Co mám dělat." Ten šarlatán toho prostě nenechá, ale už jsem méně skeptický, i když mi to pořád připadá jako naprostá pitomost. Jak by někdo mohl z balíčku karet zjistit tvojí budoucnost, pořád si stojím za tím, že je to naprostý nesmysl, avšak jeho nynějšímu nadšení jsem nemohl říct ne. 

Namjoon oddělal knihu stranou a posadil se do starého křesílka na druhou stranu stolku. "Je to jednoduché neboj." Otočil karty rubem na vrch a udělal vějíř, který poté položil na dřevěný stolek. "Vyber si," pokynul rukou ke kartám, které nevypadali v úplně nejlepším stavu. Musí je používat už hodně dlouho, divím se, že se pod jeho dotykem nerozpadli. Na rubové straně měli červeno bílou šachovnici se zlatým lemem a na některých místech už byli vybledlé a některé byli celkem zmačkané po stranách.

Rukou jsem po nějaké zašmátral, po té co vypadala v nejlepším stavu a měl jsem alespoň malou jistotu, že se nerozpadne, jak se jí dotknu. Schytal jsem nepříjemné plesknutí přes prsty. "Co?" Mnul jsem si raněnou ruku. To nebylo hezké a docela to i bolelo. "Ty jsi fakt strašný," zakroutil nade mnou hlavou. To si snad vezmu i osobně, sám mě řekl, že mě vyloží karty a najednou. Hold jsem nikdy na věštění nebyl a do budoucna se k tomu rozhodně vracet nebudu. Ta rána fakt bolela podíval jsem se na poraněné místo a byli na něm vidět zarudlé části po jeho prstech.

"Tak mi to vysvětli genie," zamračil jsem se na něj, opravdu mě začíná štvát, nemůžu si raději půjčit tu knížku a trochu si jí nastudovat než tady věštit z rozpadajících se karet. To bych snad raději byl na přednášce profesora Hyunga. "Vezmi ruku a polož jí nad karty a posouvej. Nic na tom není." Tak to mi mohl říct rovnou, že na ty karty sahat nemám. Trochu se bojím, že schytám další ránu, ale odhodlám se a natáhnu ruku nad vějíř z karet.

Opatrně jsem přejel rukou nad kartami. Vše jak chce šarlatán jeden. "Co?" Tři karty vyskočili vpřed z vějíře. Docela mě to vylekalo, tohle jsem nečekal. "No vidíš nebylo to tak zlé. Tak se podíváme, co tě čeká," otočil první kartu vzhůru avšak velice opatrně, protože sám určitě ví, že se ty karty můžou rozpadnout každou chvílí. Byla na ní vyobrazena bohyně Afrodita v secesním stylu. Musím uznat, že ty karty jsou opravdu pěkné na pohled.

"To je hezké Taehuyngu, zažiješ pravou lásku, často se nestává, aby si někdo tuto kartu vytáhl. Je to obrovské štěstí." Podal mi jí, abych se na ní mohl zblízka podívat. Vypadali opravdu staře a byli celkem dost velké, myslel jsem, že bývají menší. "V balíčku jsou dvě karty lásky, na jedné je Afrodita, kterou symbolizuje pravou lásku a na druhé je Amadeus jeden z hlavních démonů, kdyby jsi si náhodou vytáhl toho druhého, doporučil bych ti se své lásky hned vzdát." Pousmál se. "Vlastně si se ani nezmínil, že se ti někdo líbí Taehyungu," Zazubil se a podíval se mi do očí. "Nikdo si mi nelíbí. Ty karty lžou." Založil jsem si ruce na hrudi. "Tak v blízké době někdo uloví tvé srdce a třeba z tebe už nebude takový hnidopich." Zarazil se nespokojeně Namjoon, nejspíše bych měl přestat s tím rytím do něj, že je to šarlatán, evidentně si to dost bere k srdci.

"Tak dál," otočil další kartu a znepokojeně se zašklebil. "Copak Hyung?" Na obrázku bylo dítě v košíku na vodě. "Taehyungu nemáš snad nějaké dítě," znepokojeně se na mě zadíval. "Ne, Ježíši to opravdu ne. Co to znamená?"

"Opuštěné dítě nebo podvrženec." To by mohlo i sedět, když mě vychovávali v dětském domově. "Taehyungu ty nemáš své rodiče, že?" O tomhle jsme se spolu nikdy nebavili. Nechtěl jsem, aby mě někdo z mích přátel litoval. Chtěl jsem být prostě Taehyung, ne ten kluk bez rodiny. Nikdy jsem nepotřeboval ničí lítost. "Jsi si jistý, že jsi si dával pozor při no tom?" Vytřeštil jsem na něj oči. "Ježíši co tě to sakra napadá!" O tomhle se s ním opravdu bavit nehodlám. "Dobrou dobrá jen jsem se zeptal." Zvedl ruce nahoru, ve znaku že se vzdává.

"Nebudu to řešit, je to tvá věc." Namjoon se natáhl pro poslední kartu, která vypadala v nejlepším stavu. Na tváři mu hrál spokojený úsměv, jenž po otočení hned zmizel. Kartu upustil zpět na stůl. "Hyung," jeho tvář nabrala snad tu nejbělejší barvu. "Doufal jsem, že tuto kartu nikdy neotočím." Zněl vyděšeně a mě nejspíše došlo, co na oné kartě je. "Taehyungie," začal něžně, jako na malé dítě, což mě značně vyděsilo. Sáhl jsem po kartě a otočil jí. Na obrázku byl muž s černými křídly v kápi s kosou. Byla to smrt nejstrašnější z karet, to my bylo jasné.

"Shinigami, bůh smrti." Informoval mě o obsahu karty. "Je mi to moc líto Taehyungie." Znamení smrti bylo přede mnou. "Kolik mám času?" Znepokojeně jsem se na něj zadíval. Tohle se mi nechce líbit.

"Měsíce, týdny, dny, hodiny nevím." Namjoon z toho byl dost mimo. "Klid, stejně bych někdy umřel, alespoň zůstanu věčně krásný jako ty." Se svojí smrtí jsem byl sžitý už od mala. Uvědomuji si, že to jednou přijde a nic s tím nenadělám.

"Hyung netrap se tím, pojďme si užít ten zbytek, který mi ještě zbývá, tím že mi ukážeš další stránky té prokleté knihy." Upřímně ani na tu jeho věštbu moc nevěřím, já a milovat hloupost. Je to naprostá hloupost, láska je mýtus. Jediné co bych mu z toho věřil by byla ta smrt, protože jen to je jestota.