Ve znamení Podsvětí / Taekook

Bolest

Nebyl to hezký pohled. Ležel na mé posteli schoulený v klubíčku a držel se křečovitě za hruď. Jeho tělo pohltila bolest a mě až teď došlo, co tím myslel. Neztratil někoho, ale ztratil něco. To něco byla moje krev, která mu už vymizela z těla.

Hrdelní výkřik bolesti, který nejspíše vzbudil mojí starou sousedku, která bydlí pode mnou, mě opravdu vyděsil. Je na čase mu pomoci, i kdybych mu měl dávat krev každý posraný den po dobu mého života.

"Jungkookie klid jsem tu, pomůžu ti vše bude dobré," konejšil jsem ho po hlavě a snažil se ho uklidnit, i když on má slova vůbec nevnímal. "Klid ano," třásl se a z očí mu stékali potůčky slz. Byl na tom bídně.

"Napij se," pokynul jsem mu, ale vůbec mě nevnímal. Nebyl schopen se zakousnout do mého zápěstí.

"No tak, pij!" Zařval jsem na něj, ale dál se držel křečovitě za břicho. "Sakra," ztrácel jsem nervi, byla to pravda. Beze mě bude zažívat muka.
Musím to udělat jinak. Vběhl jsem do kuchyně a vzal nůž. Opravdu to chci udělat, opakoval jsem si v hlavě, ale strach o něj byl větší.

"Za chvíli to bude lepší," řízl jsem se do zápěstí a nechal krev stékat. Bylo to hypnotizující. Už nebyla červená.
"No tak, Jungkooku," násilně jsem ho přetočil na záda a nechal krev stékat do jeho úst.
Třes jeho těla po chvíli přestal a poté i jeho křeče. Zabralo to, nejspíše ano.
Natáhl se k mé ruce a uchopil jí, trochu se nadzvedl a zakousl se. "Au," nebylo to moc příjemné, když se mi do těla zabodávají dva špičáky.

"Děkuji," vyčerpaně dopadl zpět do mé postele. "Bez tvé krve to nepůjde," Jungkook začal přemýšlet a já také. Nejde to tak věčně nebo snad ano. Jeho přítomnost je mi velice příjemná a využít tuto situaci k tomu abych ho měl u sebe, zní dobře.

"Tak jak jsi si užil slavnosti?" Snažil se změnit téma konverzace. "Ano užil jsem si je, děkuji za optání," znovu jsme zavedli konverzaci na úrovni bez nějakých emocí.

"To jsem rád, je nejspíše čas abych odešel," zvedl se a chtěl odejít oknem. Venku už pomalu začínalo svítat. V pekle jsme byli přes celou noc. Už chtěl seskočit z okna dolů. Jenže v hlavě mi pořád křičelo, nenech ho odejít. Potřebuješ ho zde, nesmíš ho nechat jít!

"Děje se něco, vypadáš dost zamyšleně? Co tě trápí?" Projevoval empatii a já mu více a více propadal. "Jen uvažuji co si udělám k jídlu," lež, velká lež, ale nemůžu mu říct, že jsem mu podlehl.

"Dobrá tedy, brzy se naše cesty znovu zkříží Taehyungu," a vyskočil. V tu chvíli mi to přišlo, jako sen. Vlastně tu vůbec nebyl, přišlo mi to jako mlhavá a vzdálená vzpomínka. Uběhli vteřino od jeho odchodu a mě to začínalo připadat jako roky a znovu jsem začal pociťovat starosti svého světa.

Má mysl se opět zaměřila na Namjoona a hlavě se mi vybavili události v uličce. Nenávidí mě a chce mě zabít. "Hyung," sesunul jsem se na kolena a rozbrečel se. teď když tu nikdo není mohu konečně projevit své emoce, co mě uvnitř tolik dusí. Chtěl bych si ještě zařvat, ale už teď myslím, že jsem vzbudil nějaké své sousedy.

Vzpomněl jsme si na knihu jež jsem si vzal u Jungkooka. Třeba mě dokáže odtrhnout od kruté reality a přivést mě do jiného vesmíru, kde mé problémy neexistují.