Ve znamení Podsvětí / Taekook

Truhla

Jdeme už dobrou půl hodinu, divím se, že jsme skoro nikoho nepotkali. "Není tu moc lidí," podotknu, zatím co pořád kráčím za Jungkookem. "Je den, pořád je den. Nezapomeň, že z lidského světa jsme odešli po čtvrté, tady všichni vstávají nejdříve v osm, tedy pokud spí. Ti co ne se obvykle vydávají do lidského světa, tak je tu dost pusto."

"Jsme tu?" Zastavil se před jednou budovou, už dost v rozpadajícím se stavu. "Domove sladký domove." Tady žil? "Nejspíše si říkáš, jaká zřícenina to je, to máš pravdu, ale zažil si i lepší časy. Co jsem se stal bestií, nikdo zde už nebyl. Bylo by hezké to dát zpět do původního stavu, ale to je jen bláhová idea." Dotkl se omítky, která se začala drolit.

Procházel se po místnosti a opatrně pokládal ruku na části nábytku, vše bylo pod prachem, opravdu dlouho tu nikdo nebyl, už to mohou být staletí, neboť vrstvy, které se zde kupí, připomínají popel.

Pokračovali jsme po chodbě a na zaprášení zdi byli tři obrovské škrábance, které poničili celou tapetu. "To ty," zahleděl jsem se na jeho ruce, které momentálně odhalovali jeho drápy. "Ano, to já." Přejel po linii trhu. "Připadá mi to jako včera Taehyungu."

"Něco bych ti chtěl dát," začal stoupat po schodech vzhůru až jsme se ocitli v jeho bývalé ložnici. Byla tu spousta knih a spousta jich byla nedopsána. "JK kolik jsi toho napsal?" Naklonil jsem hlavu nepatrně na stranu.

"Vlastně ani nevím, budou to desítky knih, však do světa smrtelných se dostali jen tři." Přešel jsme k zaprášené komodě a vytáhl z ní jednu knihu. "Mohu?" Optal jsem se, je tu také ta možnost, že znovu nechá svojí mysl pohltit a vše spálí.

"Ovšem vezmi si co chceš, stejně se tu na ně bude jen prášit." Oda na smrt zde nebyla, nebo jsem jí tu nenašel, škoda, ale je tu spousta jiných knih, které si milerád přečtu.

Vzal jsem si tedy zatím jednu knihu a schoval si jí. "Co jsi mi vlastně chtěl dát?" Otočil jsem se zpět na něj. Pořád mě to vrtá hlavou. Byli to snad ty knihy? "Ovšem," otočil se směrem k zrcadlu a rozbil ho. Křupnutí mě trochu vyděsilo a mírně jsem povyskočil. Tento čin jsem opravdu nečekal. Všude byl takový klid a najednou ostrá křupající rána.

Už jsem se bál, že znovu začne vyšilovat, ale nestalo se tak. V prostoru za zrcadlem byl výklenek, skrýš, avšak ne moc velká. Nahlédl ruku dovnitř a vytáhl malou truhlu. "Je prázdná," podivil se. Nevěřícně hleděl do prázdné truhly, která však úplně prázdná nebyla, ale jistě to nebyl obsah co on neočekával.

Vytáhl jsem papírek, který byl uvnitř a rozevřel ho. Byl to opravdu krásný rukopis. "Jungkooku vzal jsem si ho k sobě, ty by jsi ho jen zničil." Podpis Kiu. "Kdo je Kiu." Podivil jsem se, další tvor z jeho minulosti.

"Mohlo mne to napadnout," nechal vzplát plamínek v mé ruce. "Roky se bojím, že to tu někdo objeví a nakonec zjistím, že to tu vlastně není." Ale co? "Co v té truhle mělo být?"

"To je momentálně už jedno, V." Začal používat mojí přezdívku a mě to přišlo divné. Nechápavě jsem se na něj podíval. Někdo tu je. Zaznělo mi hlavou, také umí používat telepatii.

Vedle postele ležel kord, který vzápětí po mě hodil. Masku jsem za celou dobu v pekle nesundal naštěstí.

"Kdo je tu, vylez!" Zasyčel Jungkook a ve tváři znovu měl nenávistný pohled. "Jestli jsi mě přišel znovu zavřít pod zámek, tak se ti to už nepovede." Nehodlal přijít o svojí svobodu.

Zaslechli jsme dupot po schodech. Zvuk praskajícího dřeva nás ujistil, že tu opravdu nejsme sami. Už byl před dveřmi do pokoje a já i Jungkook jsme byli připravení k útoku.

"Dej mi jediný důvod proč bych to měl dělat?" To opravdu...