Ve znamení Podsvětí / Taekook

Styx

Následoval jsem Jungkooka a modlil se ať mě vezme nejlépe někam hodně daleko od nich. "Chyť se mne," natáhl ke mě ruku, když jsem stali ve slepé uličce. Uchopil jsem jí a dost jsem se podivil, třásla se. Můj smutek se začíná měnit ve frustraci a pomalu a jistě se začne měnit i v hněv a toho se bojím asi nejvíce.

Uchopil jsem jí. Jeho sevření bylo vskutku pevné, chtěl mě tím naznačit oporu, kterou v něm momentálně mám a kterou hlavně nyní potřebuji. Znovu jsem měl pocit na zvracení a byli jsme jinde. Nechce mě třeba varovat, před přemístěním.

"Kde to jsme?" Rozhlédl jsem se po krajině, nikde ani živáčka. "Sem vždy chodím, když je mi úzko, tady se nemusím schovávat. Nikdo o tomhle místě neví." Mračna byla stále černá, takže peklo jsme neopustili. Byli jsme na útesu a pod námi bylo moře z lávy.

"To je Styx, lidé si mylně myslí, že je to řeka, ale ve skutečnosti je to lávové moře." Sedl si na okraj a zhluboka se nadechl. "Do toho Taehyungu dostaň to ze sebe ven. Nemůžeš to v sobě dusit, to víme oba." Zadíval se na mé klepající se ruce, které mu dávali zapravdu.

"Zařvi," pronesl a já nechápal. "Musíš ventilovat emoce než tě pohltí, dostat to ze sebe Taehyungu," měl pravdu. Chtělo se mě brečet, křičet, kopat do věcí a nechat se ovládnout frustrací.

Nadechl jsem se a zhluboka jsem zařval. Byl to krásně uvolňující pocit, avšak netrval dlouho. Pořád jsem musel myslet na to, že mě můj nejlepší kamarád chce zničit. "Nevím, co mám dělat." Opřel jsem si hlavu o Jungkookovo rameno. Hledal jsem v něm oporu, vždy mi byl oporou Namjoon, ale mám uvnitř pocit, jako by to nebyl on, jako by v té uličce stál cizí člověk a ne můj nejlepší kamarád, kterého beru jako bratra.

"Máš víc možností, můžeš mu to říct a strhnout masku, však ale nikdo neví jak by to dopadlo. Další možnost je taká, že vše zůstane přistaru a budeš se dál snažit vést dvojí život. Dále možnost která nepřipadá v úvahu, je zapomenutí na podsvětí a žití poklidný lidský život. Poslední možnost co máš a která se mi zdá nejrozumnější je zabít Taehyunga."

Zabít! Svojí hlavu z jeho ramene jsem oddělal a odsunul se. "Ach, nemělo to tak vyznít, jde o to, že budeš žít jen jako V, zinscenovat tvojí smrt. Budeš moci odhodit masku, když kluk pod ní nebude existovat. Za století si už nikdo nevzpomene na nějakého člověka. Je to kruté, ale to je realita můj drahý příteli."

Nechat se zabít, zmizet z lidského světa. Začal jsem uvažovat, komu bych chyběl. Můj seznam však dlouhý nebyl. Namjoon, Jimin, můj spolubydlící to jsou tři avšak všichni patří do tohoto světa.

"Zvážím tu poslední možnost JK, avšak mám ještě nějakou práci v lidském světě." Vzpomněl jsem si na ty huntery. Ta sekta musí být vymýcena. "Jistě, že to nemusí být hned, urovnej si věci ve svém životě, rozluč se se všemi a potom."

Byl neuvěřitelně chápavý. "Mohli bychom se vrátit?" Nejistě se na mě zadíval. Už jsem se stihl vcelku uklidnit a pročistit si hlavu. "Jistě," Jungkook se nadšeně zvedl a já ho hned následoval. Chytl mě za ruku a ve vteřině jsme byli opět na temném náměstí.

"Příště mě varuj," tentokrát jsem to vůbec nečekal a můj žaludek už vůbec ne. Bál jsem se že hodím šavli. "Ach odpusť, příště tě varuji."