Ve znamení Podsvětí / Taekook

Uklidnění

"Měli bychom jít, ale potřebujeme co nejvíce spojenců, sami nemáme šanci." Konstatoval Kiugi a měl pravdu. Na mysl se mi hned vkradl Namjoon, bez něj se moc stvoření na druhou stranu nedostane a zpět také ne.

"Yoongi lež,"  snažil se zvednout a přidat se k boji, ale v tomto stavu nám je k ničemu. "Nemůžu jen nečině přihlížet, takový nejsem." Frustrovaně si povzdechl. "Raději zavolej Namjoonovi, už teď je k smrti vyděšený." A to jsem ani v nejmenším nepřeháněl.

Hodil jsem po něm svůj telefon a už v předvolbě Namjoona. Yoongi jen stiskl tlačítko volat a přiložil si mobil k uchu. "Taehyungu copak se děje?" Zněl sklíčeně a já se mu nedivil. "Tady není Taehyung."

"Yoongi proboha! Bál jsem se, že jsi mrtví. Kde jsi! Proč máš Taeho telefon, jsi v pořádku!" Chrlil jednu otázku za druhou a já se mu nedivil. Vždyť ho miluje. Jako já miluji Jungkooka, můžu se jen modlit, že je v pořádku, můžou ho mučit a on by mohl znovu zešílet a poté mu už nedokážu pomoci.

"Klid, jsem v pořádku," s Kiugim jsme zároveň nechápavě naklonili hlavu na bok, ve stylu v pořádku, Yoongi vypadá jinak. Oba jsme si toho byli vědomi, protože nám na tváři přistál spokojený úsměv.

"Chtěl jsem ti jen říct, že jsem v pořádku a ať nemáš strach. Vím jak moc jsi se o mě musel bát." S tím hovor ukončil, ani nepočkal na cokoliv, co mu bude chtít Namjoon ještě říct. Prostě zavěsil.

"Měli bychom se vydat do podsvětí, Yoongi kdyby jsi nás chtěl kontaktovat." Kiugi vytáhl z tašky černý, plochý kámen a podal mu ho. "Ještě odpočívej a mi půjdeme." Já si mezitím pobral nějaké věci, co jsem si myslel, že by se mohli hodit.

Už připravený jsem kývl na Kiugiho a společně jsme opustili můj byt, mám neblahé tušení, jako bych tu byl naposledy. Doufám, že je to jen pocit.

Venku už se začalo smrákat a viditelnost byla opravdu špatná, což bylo pro nás dobře. "Poletíme," podíval jsem se na oblohu, ze které by nešlo nic poznat. Krásně splyneme. "Čteš mi myšlenky." Oba jsme roztáhli svá křídla a já si ještě na tvář dal masku, doufám, že půjde vše podle plánu.

"Proč sis jí nasadil?" Podivil se Kiugi. Nechci, aby Jimin s Hoseokem a poté hlavně Namjoon hned měli infarkt. Ještě před odchodem jsem mu psal, že se sejdeme u těch dvou a vymyslíme, co uděláme dál.

"Neví kdo jsem a nechci, aby se to hned posralo." Doufal jsem, že tento den nastane o hodně později, ale není vyhnutí. S Kiugim jsme se pomalu snesli k zemi, křídla už mě přestala bolet, Jisoo umí zázraky, to se jí musí nechat.

"Kde že to vlastně jsme?" Měl hodně otázek, nejspíše mi moc ještě nedůvěřuje a já ho chápu, jen teď je to on, co se pořád ptá.

"Klid, vše se včas dozvíš." Dorazil jsem k zadním proskleným dveřmi k jejich obydlí, nechtěl jsem úplně přistávat u hlavního vchodu pod pouliční lampou, když není ani devět večer.

Světlo z obývacího pokoje se linulo i ven, všichni tři seděli u stolku a o něčem se evidentně bavili. Opatrně jsem zaklepal na sklo, aby si mě všiml, zatím co Kiugi postával opodál.