Ve znamení Podsvětí / Taekook

Bolest

"To je pravda," obcházel mě a zkoumal každý detail mého těla. "Ta podoba, to není možné." Šeptal si pro sebe a najednou zakřičel. "To není možné, nejsi on!" Odskočil ode mě o dva metry a chytil se za hlavu.

"Ne," křečovitě se držel za vlasy, až jsem si myslel, že si je vytrhá. "Proč to děláš, nemáš důvod se schovávat pod maskou, ty do tohoto světa patříš." Ani jednou nemrkl, bylo to až děsivé.

"JK to je prosté, musím se chránit." Odpověděl jsem mu prostě, chci udržet Taehyunga mé lidské já od tohoto v bezpečí. Nevzdám se lidského života, teď ještě na to nejsem připraven. "Ne, nepotřebuješ, máš, máš moc. Obrovskou moc, která dokáže zastavit mé utrpení, mé šílení." Přiblížil se a chytil mojí ruku. Byla naprosto ledová, jako celé jeho tělo. Nedýchal a jeho tělo nemohlo hřát, protože už dávno ztratilo život.  Žádal mě nyní o smrt, jenže já ho zabít nedokážu.

"Dělej, než ublížím dalším." Vyřkl na mě. Žádal mě o smrt. Jenže já bych nebyl schopen nikomu ublížit. "Prosím, bodej." Po tváři mu stekla slza. Bylo otřesné ho takhle vidět, jeho lidská stránka se v něm probouzela a on to rozhodně nedával. Kdyby mohl skoncuje se životem sám, ale co jsem zjistil, nemůže.

"Nepřipravím tě o život." To bylo mé rozhodnutí. JK hrdelně zavil, jakoby ho snad stahovali z kůže. Vytáhl své drápy a zabodl si je do těla. Všude byla najednou černá krev, která se drala z jeho těla ven. "Prosím," jeho hlas zněl najedou tak něžně až jsem si říkal, jestli to řekl opravdu on, ale nikdo jiný tu nebyl. 

Jeho bolest ho uklidňovala, potřeboval fyzický podmět, ale měl alespoň trochu racionální uvažování. Přestal tolik vyšilovat i jeho tělo už se tolik neklepalo a netrhalo sebou. Pomalu začal ztrácet vědomí a mě se ho zželelo. Tohohle nejspíše budu brzy litovat. Na ulici ho nechat nemůžu. Kdyby ho někdo z podsvětí našel znovu by ho uvěznili a nedej bože kdyby ho našel člověk, nejspíše by to pro něj neskončilo dobře nebo kdyby ho odvezli do nemocnice a zjistili co je zač, byla by to neuvěřitelná katastrofa. Jedna horší možnost než druhá a tak nebyla jiná možnost, než ho vzít ke mě domů. Vzal jsem tedy jeho tělo do náručí a letěl směr můj byteček. Teď se jen modlit, že můj spolubydlící odjel, jak říkal. Těžko bych vysvětloval, proč mám na posteli démona. 

Jeho tělo bylo strašně lehké a všude po těle měl různé šrámy. Byl to zbídačený pohled. Musím mu pomoci, kdyby nebylo jeho nestanu se nikdy tím, kým jsem.

Cesta naštěstí není dlouhá a létám teď opravdu rychle. Chvílemi jsem se bál, že mi vyklouzne kvůlu krvi, která byla snad všude. To oblečení můžu hned vyhodit. Dorazím před okno, které  si nechávám otevřené a vletěl dovnitř, samozřejmě mé přistání bylo dost kostrbaté, neboť jsem nemohl využít ruce k udržení perfektní rovnováhy. Možná jsem ho měl zkontrolovat, jak moc krvácí, protože ta černá tekutina byla najednou všude na mém oblečení, na jeho a teď i na dřevěné podlaze. Doufám, že to půjde dolů, jinak mě paní domácí zabije. 

"Sakra," zaklel jsem a rychle jsem hledal nějaký obvaz, abych zastavil to krvácení, poté mě však něco napadlo. Yoongi mě učil i nějaké léčící kouzla. Dotkl jsem se jeho hrudi, kde jsem cítil svalstvo. Snažil jsem se koncentrovat a povedlo se. Jeho rány se začali hojit, nebylo to sice perfektní, alespoň už přestal krvácet.

No nejspíše bych mu měl převléct to triko. Nechci ho v tom pokládat do mé postele. Co si budeme krev nejde moc vyprat. Opatrně mu tričko přetahu přes hlavu a modlím se, ať se za žádných okolností nevzbudí. Určitě by mi to přišlo pěkně divné. 

Chvíli mi to opravdu zabralo. Je to těžké, když vůbec nespolupracuje. Naštěstí se nevzbudil a já ho opatrně přesunul do své postele, ze které ještě rychle oddělal nějaké knihy, co mám právě rozečtené a ještě asi milion skript do školy, které se zaboha nemůžu naučit.

Jak vlastně vypadá? Došlo mi, že jsem vlastně nikdy pořádně neviděl jeho tvář. Všechna naše setkání byla v nočních hodinách, kde nebyla možnost na sebe pořádně vidět a do toho jeho delší havraní vlasy mu zakrývali dost velkou část obličeje.

Opatrně posunu jeho vlasy na stranu, abych si ho konečně pořádně  prohlédl. Byl opravdu zvláštní, mám nutkání ho pohladit po tváři a říct mu až se vzbudí, že vše bude v pořádku. Má tak nevinný výraz. Proč vlastně tohle všechno dělá.