Ve znamení Podsvětí / Taekook

Rozloučení

Zbytek jídla probíhal v naprostém klidu, ale ve vzduchu bylo cítit napětí z prvotní radosti, která v domácnosti vládla, to byl neuvěřitelný skok.

"Holky prosím běžte nahoru," řekl Kiugi dcerkám, které se však nehnuly z místa. Kiugi se zarazil, nejspíše nepočítal s tím, že neposlechnou. "Otče ty umřeš?" Zeptala se Soody, se slzičkami v očích.

"To víš, že ne." Jisoo vzala obě děvčata a začala je utěšovat a po chvíli je odvedla na zahradu, až jsme v místnosti zůstali sami s Kiugim. Mám krapet strach, viděl jsem na vlastní oči, co ten člověk dokáže.

"Nebuď tak napjatý, já budu ten poslední, co ti hodlá ublížit, i když jsem kdysi chtěl." Proč? Provedl jsem mu něco?

"Pětadvacet let, utíká to jako voda. Věčnost je krátká." Zasmál se a přistoupil ke komodě, která sloužila jako knihovna a na níž byla řeka rámečků s fotkami z různých dob. Byli zde barevné, černobílé a dokonce i portréty.

"Jedna velká rodina....." Konstatoval a uchopil fotku, na které byl se svojí rodinou a Yoongi s? Více jsem na fotku zaostřil. "Mady?" Optal jsem se nejistě a měl jsem pravdu, když mírně přikývl na souhlas.

"Svět spějící do záhuby dokáže zachránit dědic počatá smrtí, pravá láska potlačená šílenstvím a zrádné přátelství, jež zahalí do temnoty oba světy. Krev rozených potřísní podsvětí a ztracení věčné lásky zachrání až krev valící se po jeho křídlech."

"Toto pronesla před šestadvaceti lety stará paní Kim a zdá se, že osud se naplňuje." Vrátil zpět fotku a povzdechl si. "Doufám, že je otec v pořádku. Kook se mi už dlouho neozval. Bojím se o něj." Mluví o Yoongim.

"Je v dobrých rukou," Kiugi na mě vytřeštil oči. "Ty víš kde je?" Chytil moje triko v pěst a zahleděl se na mě. "Ano," zdá se, že si uděláme návštěvu ke mě.

"Musím ho vidět! Musím se ujistit, že je v pořádku." Vychrlil na mě a já chápavě přikývl. "Tak pojďme, nebydlím odtud moc daleko." Naposledy jsem se zadíval na komodu a všiml jsem si známého přebalu.

"Ty máš Odu na smrt?" Vytáhl jsem knihu, která byla v opravdu dobrém stavu, tedy lepším než všechny ostatní a podivil jsem se. "Zaujala tě jeho tvorba, jako malému mi psával pohádky na dobrou noc, doteď se bojím." Zasmál se a pokynul mi ať si jí vezmu a já jsem rozhodně neváhal. Pořád jsem nenašel kompletní vydání.

"Půjdeme?" Optal se nejistě a já nesměle přikývl na souhlas. Ještě se rychle rozloučil s ženou a dětmi a vzal si batoh s nějakými věcmi na záda.

"Co to máš?" Podivil jsem se. "Nikdy nevíš, beru si pro jistotu pár věcí, když vím jak dopadl můj otec, tak se budou určitě hodit." Nyní se cítím trochu trapně, když chci jít poté na druhou stranu naprosto nevybavený.

Teď mi došla jedna věc, já jsem nekontaktoval Hoseoka s Jiminem, ale myslím, že jim muselo dojít, že když se nerozkřikla informace o mé smrti budou v klidu, snad tedy ano.

"Děje se něco?" Kiugi si všiml mého zamýšleného pohledu. "Nic podstatného, jen jsem chtěl někoho kontaktovat, aby se ujistili, že jsem naživu." Chápavě zamručel, ale již se k tomu nevyjadřoval.

"Jsme tu." Prones jsem, když jsme po deseti minutách došli k mé bytovce, kde by měl stále ležet Yoongi.

Zdravím drahoušci jak jsem již říkala 100 kapitolou to bude končit a chtěla bych si od tohoto příběhu chvíli odpočinout. Napsat mezitím něco kratšího. Četli by jste i něco, v čem by vyloženě nebyla láska, ale jen přátelství mezi členy?