Ve znamení Podsvětí / Taekook

Oda na Smrt (1/3)

Jako kluk jsem se smrti nebál,
Dokud jsem neztratil pocit být živí.
však jen tak jsem ho dal.
však mi byl cizí.

Dny jsem trávil sám mezi světy,
sám jako jediný trn mezi květy.
Uvadlá růže, kterou nikdo nechtěl,
avšak i v temnotě se někdo našel.

Uhrančivý pohled, temné oči
a krásný úsměv na tváři.
Našel mojí duši v temnotě
a já si konečně připadal svobodně.

Však naše láska nekvetla dlouho,
byla však zažehlá touhou.
Člověk v pekle žít nesmí,
v tomto byli démoni přesní.

Smrt mého milého potkala,
poté se mi ještě vysmála,
Naštěstí se zrodil zas,
to však nebylo dobré pro nás.

Pohlcen touhou po moci,
nebylo mu pomoci.
Prahl po smrti více,
až do poslední stanice.

Udělal nemyslitelnou věc
a to byl jeho konec.
Já zůstal sám znovu mezi světy,
znovu trnem mezi květy.

Své srdce jsem uzavřel na zámek,
ale hlava pořád plná hádanek.
Proč mě musel opustit,
v co to už muselo vyústit.

Hnusím se sám sobě.
Přijdu tak i tobě?
Monstrum co ničí lidské životy,
co bodá ostré hroty.

Těl mích obětí mi přestává být líto,
začínám šílet přijde mi to.
To je krása ach ty vraždy,
už děsí se mě každý.

Znovu zůstávám sám mezi květy,
to se stalo už před pár lety.
Umírám samotou, však smrt není jistá,
už prohledal jsem všechna místa.

Duše co mohla mě spasit
a můj hněv uhasit,
tu zřejmě není,
protože já podléhám šílení.

První pokus o báseň, takže to berte s rezervou ju. Jak se vám to zatím líbí? Chci nějakou zpětnou vazbu.