Ve znamení Podsvětí / Taekook

Požár

Co to je? Ta čtvrť mi byla dost povědomá a když jsem sletěl těsně pod mraky, zhrozil jsem se. To není možné, ale mé oči, když jsem přiletěl ještě blíže mě ujistili, že možné to je. Rychle jsem si nasadil svojí masku a bylo mi úplně u něčeho, kdyby mě nějaký smrtelník viděl.

Střemhlav jsem mířil dolů k podniku, ve kterém nyní pracuji. Nebyl to hezký pohled, budova byla již skoro celá v plamenech. Udělal jsem malí oblouk a prorazil křídly hlavní vchodové dvoukřídlé dveře a hned zalitoval, protože to pekelně bolelo.

Uvnitř již byla spousta dýmu a hlavně všude začínali padat ohořelé trámy. "Pomoc," ozvalo se z pod barového pultu, který díky spoustě alkoholu, již úplně shořel. Ten hlas byl čím dál tišší, zřejmě daná osoba již ztrácela z kouře vědomí, což mě mohlo být nyní jedno, když už vzduch k životu nepotřebuji.

"Kde jste?" Hlas již slyšet nebyl a mě z popelu již začínali štípat oči a vidění již nebylo nejostřejší. Ozývalo se pravidelné bouchání střepu o podlahu a já se hned rozběhl po zvuku. Křídly jsem rozháněl oheň a pomalu se přibližoval, stále opatrný na každý trám, který může každou chvíli spadnout a zabít mě.

Spatřil jsem ruku, která ležela na zemi a bouchal rozbitou lahví do podlahy. "Jsem tady, dostanu tě pryč." Doběhl jsem k němu a začínal jsem odhazovat kusy dřeva ze zbytku těla. Šlo to opravdu ztuha, ale po chvíli se mi to začalo dařit, když zmizel velký kus dřeva, který blokoval všechny ostatní.

Zaslechl jsem kašel z pod sutin. Ještě je při vědomí, to je dobrá zpráva. Zahledl jsem jeho tvář a vyděsil se. Byla mi moc dobře známá. Malý růžovovlásek, který zde v Podsvětí tancoval.

"Jimine," zařval jsem na něj a v odhazování věcí jsem přidal znatelně na tempu a začal jsem si pomáhat i křídly. Jimine musíš žít. "To už jsem mrtví?" Podíval se jakoby za mě, jakoby mě vůbec neviděl. Už blouzní.

Jeho bolestná grimasa na jeho tváři se začala uvolňovat, což znamenalo, že Jimin ztratil vědomí. "Ne ne Jimine zůstaň se mnou." Odhodil jsem poslední kus z jeho těla a rychle ho popadl do náruče, i s jeho trny byl vskutku lehký.

Ještě jednou jsem s ním zatřásl, kdyby se snad probral, ale neúspěšně. Vstal jsem a zamotala se mi hlava. V prostoru bylo už znatelné horko a plameny byli snad všude kolem. Jak se dostaneme ven? Měl jsem pocit, že jsme v pasti a obávám se, že to není jen pocit.

Hlavní vchod do budovy byl již zasypán a já ztrácel naději, že se odtud dostaneme. Umřeme zde. Nesmím se vzdávat. Jak se dá ještě dostat z Podsvětí? Vždy tu byl jen jeden vchod i východ.

Sakra Taehyungu mysli! Okřikl jsem se v mysli, všechny problémy mají řešení tím jsem si jistý. Nějak se přeci dá dostat ven. Mysli sakra!

Dostal jsem nápad, byl tedy dost šílený, ale mohl by vyjít. No musí vyjít, protože mě nic jiného nenapadá a nic jiného ani není tak do toho. Je to sebevražda a jsem si jistý, že to bude bolet, jen proražení těch dveří mě dost bolelo.

Další kapitola na světě. Včera jsem psala skoro celý den a mám nadepsaných asi deset kapitol. Už se pomalu blížíme ke konci knihy.