Ve znamení Podsvětí / Taekook

Duel

"Nezdáš se Kim Taehyungu," propaloval mě pohledem, jako by snad tušil, že mám nějaké tajemství. Je však i možné, že jsem paranoidní.

"No a pak, že nováčci jsou k ničemu." Profesor Zelovi pomohl na nohy. "Nebudete asi tak marní," na tváři mu hrál spokojený úsměv. Naverboval někoho schopného, kdyby jen věděl, že právě pustil lišku do kurníku, asi by se už tolik nesmál.

"Dobrá práce," ani nevím jak, ale za mými zády se zjevila velekněžka. "Děkuji," zdvořile jsem se uklonil, přeci jen ona si na to potrpí.

Byli jsme tu asi čtyři hodiny a s Felixem trénovali. "Vůbec nejsi zadýchaný," podotkl jeden z dalších, co zde trénovali, kteří už toho měli plné zuby. "Mám dobrou výdrž," usmál jsem se na něj, dobrý postřeh, nejspíše bych mohl co chvíli předstírat dýchání, nemuselo by to být od věci a s tímto se na to může někdo zaměřit a brzy by na mě přišli.

"Ale už taky melu z posledního," od spolubydlícího ty herecké výkony by byli lepší, ale učím se. "Jo, půjdeme se napít." Poukázal do budovy a mě to přišlo jako skvělá příležitost prozkoumat vnitřní prostory.

Jdeme se podívat. Informoval jsem telepaticky Felixe, který přikývl na souhlas. Doušky vody co mě padali do krku mě příjemně schladili, ale už necítím pocit, žízně a hladu. Celkem mi to chybí, vlastně ke své existenci nepotřebuji vůbec nic.

Postávali jsme u malé kašny a pili vodu. Já se začínal utápět opět ve svých myšlenkách a nevnímal pomalu okolní konverzaci, avšak brzy mě do ní něco zpět vtáhlo. Co to je? Prošla kolem nás dívka s blond vlasy, to však nebyla ta věc co upoutala mou pozornost. Na rukou měla přisáté kořeny, ze kterých rostli větve a na větvích květy. Co je zač? Nikdy jsem nic takového neviděl.

Mile se na mě po cestě usmála, ale pokračovala dále v chůzi. Moje zvědavost mi nedala a musel jsem jí následovat. Jistě procházela mohutnými chodbami a ani se neohlížela. Zdálo se že i chvátá.

Natáhla ruce před sebe a v mžiku se rozrazili dveře před ní. Magie? Musela to být magie, ale co dělá magie na takovém místě.

"Zdá se, že pronásleduješ naší viku." To byl profesor, rychle jsem se za ním otočil a překvapeně na něj koukal. "Prosím tě neruš jí, má teď hodně práce. Ke všemu už je pozdě, měl by jsi jít domů." Podíval se ven a opravdu, slunce už stihlo zapadnout za horizont, ani jsem si toho nevšiml.

Vyšel jsem z budovy a měl jsem asi milion zmeškaných hovorů od Namjoona. Za celou dobu jsme se na telefon nepodíval, první byl už pět minut poté co mi volal Felix.

Nemůžu ho nechávat v nejistotě. Našel jsem ho v kontaktech a dal volat, mírně jsem se třásl, vím, že toto bude nejspíše jeden z posledních rozhovorů, co s ním budu mít. Bojím se jak to vezme. Jestli si Jungkook bude ten co vezme mojí vraždu na svědomí, tak si to Namjoon nikdo neodpustí, protože mě dovolil vstoupit a pochopit podsvětí.

"Taehyungu?" Slyšel jsem, že je nervózní. "Ano hyung?" Hlasité oddechnutí, opravdu se o mě bál, kdyby jen věděl, co se chystám udělat. "Díky bohu, takhle už mě neděs a kde jsi, byl jsem u tebe doma a nebyl jsi tam. Kde jsi?" Teď připomínal spíše matku, kterou bych musel informovat o každém svém kroku.

"Byl jsem v sídle té sekty, už jsi zapomněl? Ty ale pořád řešíš toho podvržence, který nejspíše ani není nebezpečný, za což tato sekta rozhodně je." Zvýšil jsem na něj krapet hlas, i když jsem se snažil krotit, dnes mě toho vytočilo už opravdu hodně a nechci, aby byl Namjoon další.

"Aha," jen prosté aha, to opravdu. Nezmůže se na víc. "Můžeme se sejít?" Optal se nejistě, nejspíše se cítí provinile. "Jistě, kde?"

"V Podsvětí," nestává se moc často abych tam šel a neměl zrovna směnu. "Jistě, dojdu tam co nejdřív." S tím jsem hovor ukončil a vydal se tam.