Ve znamení Podsvětí / Taekook

Kniha

Včera u Hoseoka a Jimina jsem se dozvěděl dost věcí. Ani v nejšílenější představě jsem si nedokázal představit sebe, jako vládce pekla. Říct mi to někdo před měsícem nejspíše se mu vysměji do obličeje.

Dnešní noc jsem strávil vyhledáváním různých věcí o podvržencích a všemu okolo a poté co začalo svítat jsme navštívil školní knihovnu, kde jsem si půjčil asi deset starých knih. Namjoona jsem ve škole nezastihl, nenapsal mi ani důvod nepřítomnosti, vždy mě psal alespoň jednu blbou esemesku. Mám o něj trochu strach, tohle se mu nepodobá. Nejspíše mu zkusím k večeru ještě zavolat a ujistit se, že je opravdu v pořádku, když víc v jaké společnosti se pohybuje, tak o něj mám strach, vím, že se o sebe zvládne postarat ale i tak. 

Seděl jsem na bytě a pročítal si už třetí knihu, kterou jsem si opatřil. Teď když nepotřebuji k životu spánek a ani se moc nedokážu unavit, mám opravdu dost volného času. Do toho některé z těch knih jsou náramně zajímavé, že jsem si ani nevšiml, že venku již pomalu začalo zapadat sluce a vyměnila ho záře z pouličních lamp.

  Najednou se otevřeli dveře a já jsem zvedl pohled k dotyčné. "Promiň myslela jsem, že je to koupelna." Uchechtla se malá blondýnka, která mi bez ohlášení vtrhla do pokoje. To si nevšimla, že z pod prahu jde světlo nebo co? Nesnáším, když sem někdo vtrhne a vyruší mě. Klepání se jí snad zdá být cizí. 

"Jsou to ty dveře naproti," nemínil jsem dál odtrhávat pohled od knih. "Děkuji a omlouvám se Taehyungu." Ještě se poklonila a rychle zmizela. Je zhruba poloviční šance, že sem nešla úmyslně. No skvěle poznala mě, což znamená, že nejspíše brzy všichni budou vědět, kdo je můj můj spolubydlící.

Vzal jsem telefon a našel v kontaktech svého spolubydlícího. Pozor na kuřátko, trochu se zatoulalo ke mě. To bude naprosto stačit, aby pochopil. Nechci být rušen a ještě jsem zkusil zavolat Namjoonovi, který mi to ale nevzal, nejspíše má jen něco důležitého na práci. Snažil jsem se uklidnit.

"První Shinigami," titul další knihy, ve které však nešlo o vysvětlování mytologie, ale jednalo se o příběh. Proč vlastně ne. Začetl jsem se a kniha byla vcelku tenká.

Šlo o příběh tří sester. Kde se každá potýkala se stejným problémem, jen u každé to dopadlo jinak. Všechny byli Shinigami. Jedna se zamilovala do člověka a nakonec zemřela, protože lidé jsou prohnilí. Druhá odmítla svojí lásku poté co se stalo její sestře a uzavřela se do sebe a poslední si našla tvora spadlého z nebe, a přes vše se snažila s ním zůstat, jenže už není popsáno jak to dopadlo, což mě strašně mrzí. I v podsvětí jsou společenské sekty, tomu se asi nikde nevyvarujeme.

"Zajímavé," zavřel jsem knihu po dočtení. Byla opravdu poutavá, kdo jí napsal? Vrátil jsem se na rubovou stranu, ale velice opatrně, kniha byla ve strašném stavu, přeci jen byla velice stará. "Jeon Jungkook." O něm jsem v životě neslyšel. Sebral jsem z postele notebook a začal onoho autora hledat. "Věnováno prvním Shinigami, kterou jsem v životě potkal. Děkuji za vše, co jsi pro mě udělala." Ještě stálo na poslední straně.

Jeon Jungkook, nic moc tu o něm není, projel jsem databázi autor. Jen to že toto je jedno z jeho dvou děl. "Oda na smrt," podivil jsem se nad druhým názvem. Nejspíše bych si jí měl také sehnat. Rok vydání 1760, pokud jí někde vůbec seženu. Tak to je opravdu stará avšak není pochyb, že Pan Jeon budu z podsvětí. Je dokonce i možné, že je snad i na živu.

No pro dnešek by to mohlo už stačit, podíval jsem se na hromadu knih, které jsem za dnešek přečetl a trochu se překvapil. Zapřemýšlel jsem a vzpomněl jsem si na tu jednu Shinigami, která nosila masku. To není špatný nápad, díky tomu mě nemusí ani poznat, tady snad.

Nebylo by od věci si také sehnat nějakou masku. Nechci, aby mě poznali, ke všemu dnes se chci sejít s jednou osobou, která by neměla poznat mojí identitu.

Navštívil jsem nedaleké starožitnictví spojené s antikvariátem, kde jsem o jedné masce věděl. Chodím tak celkem často, zkoumat staré knihy. Podíval jsem se z okna a veku již byla naprostá tma a z vedlejšího pokoje se ozývali pravidelné zvuky, no měl bych jít. Seběhl jsem schody z bytu a prošel se na konec našeho bloku. Ještě hodinku budou mít otevřeno.

Otevřel jsem dveře do prodejny a nad hlavou zaslechl kovový zvoneček na provázku, který vítal nové zákazníky. "Ahoj Taehyungu," pozdravila mě paní v pokročilém věku. "Zase pro knížky?" Pousmála se, nebudu lhát jsem stálým zákazníkem. 

"Přivezli nám novou várku." Poukázala na dvě velké zaprášené krabice. "Dnes ne, ale nechám se zviklat a podívám se." První jsme však zamířil k masce, která tu již ležela nějakou dobu. "Vím, že jsi po mí už nějakou dobu pokukoval." V tom měla pravdu, ležela ve výloze a já vždy, když jsem vcházel do dveří jen se na ní na okamžik zadíval. 

Položil jsem jí na pult a vrhl se na krabice s knihami. "Když už jsem tu pomohu ti je tam vyskládat." Knihy bývali těžké a vždy, když jsem jí je viděl přesouvat zesmutněl jsem, měla by byt už někde v klidu a hlavně v důchodu. "To by jsi byl hodný." Rozzářili se jí oči a to mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Všechny jsem naskládal do police, ale žádná mě nezaujala. "Co tak smutně Taehyungie?"  Zahleděla se mi do obličeje, když už krabice byli prázdné. "Doufal jsem, že tu najdu jednu konkrétní." Byla by to nejspíše až moc velká náhoda. Knih je přeci tolik.

"A o jakou se jedná." Zajímala se, nikdy jsem sem nešel s přesným cílem, vždy jen na prohlídku a někdy jsem si nic neodnesl a někdy i klidně pět knih. 

"Oda na Smrt od Jeona Jungkooka."  Paní Park se rozšířili zorničky. "Není to veselé čtení a tu knihu jsem už padesát let neviděla, pochybuji, že by jsi jí někde sehnal." Nevypadala nadšeně, že by snad také byla z druhé strany. No můžu to zkusit. "Třeba jí někdo bude mít v podsvětí." Paní se chytla za srdce a zhluboka se nadechla. "To pak jedině on." Takový nevraživý pohled jsem u ní snad nikdy neviděl. "Nejspíše je čas jít, co jsem dlužný za tu masku?" Optám se u stolu. "Nech si jen, jen chci vědět co jsi zač? Vždy jsme tě měla za člověka Taehyungu." Uchopil jsem masku do rukou a pousmál se na starou paní při odchodu. "Hádes."  

Ta maska byla perfektní. Už hodinu jsem zíral do zrcadla, nejspíše bych toho měl nechat. Ještě jsem na sebe hodil kápy, kterou tu mám od dušiček, kdy jsem děsil děti v rámci školního projektu a můžu jít. Ti vedle šli už nejspíše spát, tak nebyl problém se v tom vyplížit ven.

Jít? Uvědomil jsem si, že vlastně mám křídla a můžu doletět. Venku už byla naprostá tma, tak jsem měl jistotu, že mě nikdo nespatří a zamířil si to k opuštěnému skladu, kde bydlel Namjoon a Yoongi, kterého jsem teď potřeboval kontaktovat.

Cesta byla klidná, létání pro mě bylo přirozené. Sednu si  na okraj střechy a nohy svěsím dolů. Stačí už jen počkat a poté si ho někde odchytit. Můj plán byl perfektní a měl jsem pravdu,  trvalo ani ne hodinu a Yoongi opustil oblast svého obydlí v lidském světě. Je čas, pousmál jsem se. Už jsem se tu celkem nudil nebudu lhát a kdybych si náhodou zapnul telefon riskoval bych, že si mě někdo všimne. 

Zvedl jsem se, avšak odraz neukazoval jen odraz jedné řady křídel nýbrž dvou, jakoby za mnou někdo stát. Prudce jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Nejspíše začínám být paranoidní.