Ve znamení Podsvětí / Taekook

Peklo

"Tak už se vzbuď," uslyšel jsem JK a poté na mé tváři přistála rána. Vše mě neuvěřitelně bolelo. "Co se stalo?" Rozhlédl jsem se kolem sebe. Já jsem v pekle! Ono existuje, což znamená, že jsem opravdu zemřel, ale co bude se mnou teď. Doufám, že to nebude, jak si peklo představují věřící.

"Vítej v pekle Taehyungu," odstoupil stranou, abych se mohl rozhlédnout. Ležel jsme na velkém kamenném pentagramu. "Je čas přijmout osud." Vytáhl mě na nohy a začal mě táhnout po cestě, jestli se tomu tak dalo říkat. Všude na zemi byl mramor a budovy kolem nás také. Slunce zde nebylo, jen spousta ohně, která dokázala prosvítit každou část prostoru. Nebe bylo černo rudé a působilo strašně hypnoticky. Bylo to neuvěřitelné.

"Tak pojď, je čas jít," pobízel mě k chůzi, avšak mi ještě chvíli trvalo než jsem se dokázal zvednout. Možná to byl ten šok ze zjištění, že již nepatřím mezi živé. On využil zatím mého zmatení a snažil se alespoň trochu zamaskovat krev co měl po těle. 

Dlouho jsem však již neotálel, když jsem viděl výraz JK, který nasvědčoval, že není čas tolik otálet a opatrně jsem se vyškrábal na nohy, kupodivu jsem se cítil i lehčí.

"Jsme tu," trvalo asi deset minut, než jsme se zastavili. JK se pořád díval přes rameno, jestli nás náhodou někdo nesleduje. Byli jsme před vcelku zachovalým domem, který vypadal trochu jinak než ostatní. "Zde žije vědma, pomůže ti se vrátit andílku." Na tváři mu hrál spokojený úšklebek, při každém pohledu na mě.

Pohledem mě pobídl, abych vstoupil dovnitř a já tak učinil. "Přejete si," ozval se nakřáplý postarší hlas ženy. "Zdravím, vlastně nevím proč tu jsem." Mohl mi dát ještě nějaké informace? Než mě tu nehal. "Tak pojď blíže," šel jsem tedy dál do útrob domu, kde to vypadalo opravdu okultně tohle se s Namjoonovím doupětem nemohlo rovnat, bylo to o dost šílenější. 

"Posaď se," židle se pohnula a já si tedy na ní sedl. Sama od sebe se pohnula, větve v niž byla poskládaná se u nožek rozpletli a odplazili se ke mě. Ty větve stále žijí a rostou a hlavně se hýbou. 

 "Ty jsi teď zemřel, cítím ještě živou krev ve tvém mrtvém těle." Zjevila se vedle mě ona žena, šedivé dlouhé vlasy jí padali do obličeje, ale na tváři si udržovala milý výraz hodné babičky od vedle. "Smrt je normální chlapče, teď je na čase přijmout svojí druhou stranu, pojď. Všichni nemají tu čest se stát součástí, této nádherné země."

Zvedl jsem se a následoval jí do jednoho malého salonku se spoustou zrcadel, které tvořili dvanácti úhelník. "Do toho zjisti svůj osud." Před každým zrcadlem byl sloup, na kterém byla miska s různými předměty.

Došel jsem k prvnímu a v něm byla panenka s ostny. "Ghoul," pronesla žena a já jsem jí uchopil do ruky. Zrcadlo za ní se roztříštilo na kousky a já se polekal a chtěl jsem se hned začít omlouvat. "To je normální, až odejdeš znovu se zpraví." "Tak dál," vrátil jsem panenku do misky a přistoupil k další.

Uvnitř této ležel roh, zlomený roh podobný jako měl JK, ale o menší než má JK a trochu více do hnědé barvy. "Démon," informovala mě žena a mě se hned vybavil JK a hlavně to co mi provedl. Však při doteku s objektem se zrcadlo znovu roztříštilo, tak jsem přešel k dalšímu objektu v němž byl klobouk. "Černokněžník," a znovu a znovu a ještě pětkrát. Pomalu ztrácím naději, že bych mohl být něčím výjimečný.  

"Poslední," uvnitř misky byl prach. Prostě to byl prach. Prohrábl jsem misku a slyšel jak, křuplo zrcadlo. "Zvedl jsem pohled a zrcadlo bylo jen naprasklé, neroztříštilo se jako všechna ostatní.

"To není možné," odhrnula červený koberec, který byl uprostřed oválné místnosti a z pod něj povstalo třinácté zrcadlo. Viděl jsem svůj odraz, jenže jsem vypadal jinak. Mé oči byli zlaté a ze zad mě vedli mohutná černá křídla, má tvář byla bělostnější a mé rysy výraznější.

Dotkl jsem se zrcadla a zůstalo v celku, přeci jen jsem k něčemu. "Vaše veličenstvo." Žena vedle mě poklekla. Znovu jsem se podíval do zrcadla a na mé hlavě spočívala zlatá koruna. Když jsem si na hlavu sáhl byla opravdu tam. Ohlédl jsem se za sebe a opravdu jsem měl křídla, velká havraní křídla.

"Měl by jste se vrátit na zem než někdo najde vaše lidské tělo. Musíte dokončit spojení, projít zrcadlem." Znovu jsem se podíval na svůj odraz, natáhl ruku a bylo to jako ponořit se do vody a ve vteřině jsem byl zpět, na deštivé ulici jen kousek od Podsvětí.