Ve znamení Podsvětí / Taekook

Měnič

Čekal jsem na něj venku jen chvíli, nemohlo to být více než deset minut. "Hyung," vstal jsem z lavičky a podíval se na příchozího. Hned si mě všiml, v tuto dobu tu skoro nikdo není, naštěstí pro nás. Přeci jen je ještě relativně dost času do konce přednášek. 

"Tak jo půjdeme, mimochodem chci tě varovat, je někdy až moc akční a" zamyslel se jak pokračovat. "Řekněme že divoký, je to nespoutaná duše." Nespoutaná duše, teď toho měniče chci poznat ještě víc. Jak si mám vlastně takové stvoření představit, nejspíše moc nezapadá do dnešní rádoby sofistikovaná doby. 

Cesta nám trvá opravdu dlouho, bydlí až někde na konci města u lesa. Jeli jsme z nádraží vlakem a myslel jsem, že Soul je o dost menší. Seděli jsme s Namjoonem v kupé sami a dívali se, jak venku stromy chytají zrzavý a žlutý nádech. "Namjoone, jen tak ze zvědavosti. Jak často někdo přejde z lidí na druhou stranu?" Nechápal proč se mě na to ptá. "Hele jestli máš nějaký šílený nápad, že se staneš třeba démonem, laskavě ho hned vypusť z hlavy jo." Zdá se, že jsem ho podráždil. "Ne to by mě ani nenapadlo, jsem jen zvědaví." Usmál jsem se a doufal, že mi odpoví.
"No dobře. Stává se to opravdu z řídká, jen párkrát za rok. Nikdy to není víc než šest, co my tak babička říkala." Tak to je malá šance, že by se bavil o někom jiném.

 "Jsme tu," dojeli jsme až na konečnou a ještě šli chvíli k lesíku. Namjoon se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a já chtěl udělat totéž. Vůně lesa a trávy mě vždy zlepšila náladu a nějakým záhadným způsobem mě uklidnila. Jenže nic, nenadechl jsem se, prostě to nešlo. Mé tělo už nedýchá.

"Děje se něco?" Otočil se na mě Namjoon se starostlivým pohledem. "Ne, vše je v naprostém pořádku." Jaká to lež a lžu zrovna jemu. Namjoon se otočil zpět k dřevěnému srubu a zaklepal pomocí železného klepadla. Nevěřil jsem, že ještě někde budou. Z venku to vypadalo nádherně, cesta vykládaná z kamení a velký dřevěný srub s černou střechou a mnoha výklenky s okny. Měl jsem z toho pocit, jako bych byl někde v horách. Kolem domu se tyčila spousta mohutných listnatých stromů, které jsem však nepoznával. 

"Už jdu," ozvalo se z druhé strany a já zpozorněl, potkám měniče, problesklo mi hlavou, další stvoření z podsvětí. Dveře se rozletěli a udýchaný chlapec stál mezi nimi. "Ještě si uklízel?" Uchechtl se Namjoon, "jo." Namjoon se na mě podíval a řekl celkem potichu. "Strašně líná." Načež druhý protočil oči. Pořádně jsem si ho prohlédl, vypadal úplně obyčejně. Kluk zhruba v mém věku, krátké hnědé rozčepýřené vlasy, hnědé oči a přívětivý pohled.

"Já nezdvořák pojďte dále," odstoupil stranou a na tváři se mu usadil vřelí a upřímný úsměv. Vnitřek byl zařízen jako obvyklí srub, jen tu bylo nezvykle moc pelíšků pro různé druhy zvířat, ale nikde žádné zvíře.

"Posaďte se," sedli jsme si všichni a Namjoon začal. "Taehyungu, toto je Hoseok o něj jsem ti říkal, Hoseoku můj mladší bratr." Představil nás. "Tae ještě nikdy žádného měniče neviděl, jestli by jsi byl tak laskav." Nadšeně se mu rozzářili očka a vypadal, že je nadšený, že se může předvést.

"Zajisté," zvedl se z křesla spojil ruce nad hlavou a vzletěl po pokoji jako holubice, "Pokud je ve městě bez lidské podoby, je to jeho nejčastější zvíře." Ve městě jich je hodně a tak jednoduše splyne s davem.  Udělal nad prostorným pokojem dvě kolečka a na to spadl na čtyři jako rys až jsem se trochu polekal, přeci jen není to zrovna malá šelma.  Přetočil se na záda a změnil se na hada a pak znovu do člověka otočil se a usedl zpět na své místo nepřestávaje se usmívat.

"Jsi rozkošný," zadíval se na můj překvapený výraz. "Musím to jen vstřebat." Mile přikývl a zamířil svůj pohled na Namjoona. "Je pravda, co se říká?" Vypadal dost znepokojeně najednou a blíže se k Namjoonovi naklonil, aby mu neuniklo byť jen jediné slůvko. Své emoce dával dost najevo, v tomhle ohledu mi i z části připomínal dítě.

Namjoon si promnul kořen nosu a povzdechl jsi. "Je, to je jediné co vím. Hádes měl někde podvržence, který skonal a přijal osud. Je možné, že třeba neví o druhém světě vše a půjde nějak zmanipulovat." Co to právě řekl.

"Zmanipulovat!" Zopakoval jsem, ale nejspíše jsem to neměl dělat. Nenechám se nikým manipulovat, uvažoval jsem, že to Namjoonovi řeknu, ale teď jsi sem naprosto jistý, že si to nechám pro sebe.

"Ano, má obrovskou moc. Mohl by klidně zpustošit oba světy a nebít si toho vědom. Pod správným dohledem by se mohl svojí moc naučit správně používat a využít jí k zlepšení světů, jenže skoro všichni zdědili Hadovu zkaženou duši, co prahla po moci a vyžívala se v utrpení."

Hlavní dveře do domu zavrzali a Namjoon se lekl, také jsem sebou trochu cukl, kvůli Namjoonově reakci. "Klid, chápu, že se teď bojíš, ale tohle je jen Jimin." Za nedlouho se malí růžovovlásek objevil v obývacím prostoru. "Ahoj Jiminie. Zapomněl jsem ti říct, že máme návštěvu. Snad ti to nevadí."

"Namjoone, Taehyungu, copak se stalo?" Byl překvapený, že tu Namjoon je, zřejmě bývá poslem špatných správ. "Hádes má podvržence," Jimin pustil tašku s nákupem na zem a z ní se vysypali jablka. "Cože? To nejde, je to pravda." Naklonil hlavu na Joona a on jen neochotně přikývl. "Kurva a zrovna když, se už nic nesere." Jimin zaklel.