Ve znamení Podsvětí / Taekook

Smrt

"Zdá se, že má pověst mě předchází," seskočil z terasy jednoho z domů, číhal tu na mě jako šelma na svojí kořist. Samozřejmě přistál na nohou, jako by snad nic nevážil a ani žádný rachotiý zvuk nevydal. Bezstarostně se ke mě přibližoval a na tváři mu hrál zvláštní úsměv, byl vyšinutý. Tím jsem si byl jistý.

"Bojíš se smrti?" Najednou se jeho postoj stal chladným, jak bych mu měl odpovědět. "Ne," odpověděl jsem klidně. "Ne? Zajímavé." Naklonil hlavu na stranu a oblízl si své popraskané rty jazykem.

Díval se na mě hladově jako vlk, který zkoumá svou kořist, než jí zardousí. "Chceš umřít?" Vytáhl z kapsy nůž a začal si ho prohlížet. "Tak krásná věc, ke konání tak strašné činnosti." Musím uznat, že byl opravdu nádherný. Černá lesklá čepel s černozlatým lemováním, nikdy jsem, žádný takový neviděl. 

Nahlas jsem polkl, což hned upoutalo jeho pozornost a ani jsem to nepostřehl a onen lesklí předmět byl opřený o mé hrdlo. Jeho pohled se střetl s tím mým. Mezi námi byli milimetry. Hleděli jsme si do očí a snažili se cokoliv vyčíst v tom druhém.

Bylo to čiré šílenství nic víc. Jeho zorničky mírně kmitali, zřejmě na něčem ujíždí. "Neodpověděl jsi mi na otázku." Na každé slovo dal patřičný důraz. "Ne," cukl jsem pohledem vedle.

"Lháři!" Odstoupil ode mě a zakřičel. Myslím, že nejbližší dvě ulice jsou vzhůru. Znovu se začal hystericky smát a poté naprosto zvážněl. "Všichni se snažíme mermomocí zbavit své existence, není na tom nic divného." Prohrábl mi vlasy, ale opravdu jemně, jako by se snad bál, že pokud se jich jen dotkne zlomí se.

"Chci tě zničit, aby jsi poté ty zničil mě. Dovolíš mi to? Jako kdysi co jsi mě zlomil ty." Vůbec nevím o čem to mluví. "Je škoda, že si přejeme to stejné, ale oba to mít nemůžeme." Další věta co vyvolává jen více otázek.

Znovu začal s hysterickým smíchem. Jenže tentokrát se změnil. V jeho havraních vlasech se objevili rohy a jeho nehty se rázně protáhli, až by se jim dalo říkat drápy.

"Podívej se na mě," hypnotizoval mě pohledem. "Co vidíš?" Další otázka na kterou nevím jak odpovědět. "Monstrum," dokončil nakonec za mě. "Jsem monstrum, prahnoucí po utrpení jiných a i po svém." 

Udělal jsem drobný krok dozadu, abych se alespoň o kousek od něj dostal dál. I když si myslím, že kdyby zaútočil, tak je mi to na nic platné. Stejně jako člověk nemám takové reflexi, abych se dokázal ubránit.

"Taehyungu, je škoda, že musí umřít tak krásný člověk." Pohladil mě jemně po tváři a myslím, že jsme na vteřinu zahlédl špetku soucitu a porozumění. Jeho duše tam pořád někde je, jen jí musí najít. "Ale raději bych krásného anděla."

"Počkám tě na druhé straně," vrazil do mě své drápy a vytrhl mi srdce z těla. Nějak jsem to nechápal, proč zabíjí mě, když chtěl umřít sám? "Tvůj bratr mě za tohle pěkně nakope."

Před hlavou se mi objevil můj život, jež byl vcelku nudný a nezajímavý. Je čas jít, poslední slova, co jsem si řekl v duchu, než se mi zavřeli oči a mé mrtvé tělo se nesesunulo k zemi.