Ve znamení Podsvětí / Taekook

JK

"JK?" Tak se jmenuje? Co to znamená JK. "Ty asi si doteď žil ve středověku, jestli nevíš, kdo je JK?" No žil jsem normální lidský život, takže nemám vůbec páru. "Žil jsem mimo veškeré dění, takže nevím." Uculil jsem se na něj roztomile a čekal, že mi to vysvětlí. Seokjin je dost výřečný tip člověka, takže bude rád, že s ním chci zavést konverzaci, i když tu mám další dvě slečny, které chtějí obsložit.

"JK je vyšinutý magor, být tebou vyhýbej se mu, a když na něj náhodou natrefíš, tak raději udělej, co říká nebo ber nohy na ramena a utíkej co nejdál to jde. Kvůli ně, jsem přišel už o dost svých upírů, ale musím uznat, že to byli povětšinou ti vzpurnější jedinci." To že je vyšinutý mi už došlo, chtěl jsem slyšet něco víc a moc jiných stvoření se na něj zeptat nemůžu. Yoongi není dvakrát vstřícný a Namjoon by hned vyšiloval.

"A dál? Chci o něm vědět víc." Nevím proč, ale to stvoření mě neuvěřitelně fascinovalo. "Já tu s tebou nebudu mluvit o JK." Založil si ruce na hrudi a dělal nejspíše dotčeného. Vypadalo to, že možná odejde z barové židle a přidá se ke svému druhu, protože tato konverzace ho značně štvala, ale tím mě začal zajímat ještě víc. Podal jsme slečnám jejich drinky a vřelým úsměvem, který mi obě opětovali a krapet zčervenali. Zdá se, že i dnes budu mít opravdu hezké dýška. 

"Změňme téma," řekl když jsem naléval jeho poručený nápoj do sklenice. Jaký pak nápoj byla to krev, lidská krev. Docela by mě zajímalo, jakým způsobem jí získávají. Vykrádají krevní banky v nemocnicích nebo unáší lidi a potom z nich tu krev vysávají nebo jim tu krev lidé dávají dobrovolně. Kde je pravda? Jenže zeptat bych se neměl zákazníka, přece jen jsem v práci a je možné, že to ani neví. Třeba mu je to jedno odkud je, hlavně že je.

"Dnes ti to opravdu sluší Taehyungu." Usmál se znovu na mě a zamrkal řasami. "Děkuji, Seokjine, taky vypadáš nádherně." Rád jsem tam nezávazně flirtoval se zákazníky, když se budu chovat, jak chtějí, dostanu větší dýško a já jsem stále chudý student.

Nebyla to ani lež, Seokjin byl opravdu krásný, ale byla to taková ta klasická krása. Já vždy hledal něco zvláštního, něco jedinečného, ale nikdo takový nejspíše neexistuje. Vlastně ani nevím, jak někdo takový má vypadat. 

"Tady to je," položil jsem před něj sklenici se zlatým lemem a rudou tekutinou. "Děkuji drahý," usmál se na mě, takovým svůdným způsobem, který nikdy nevěstil nic dobrého. Vím to moc dobře můj spolubydlící ho umí také. "No ale teď bych měl jít za svými, avšak neboj brzy se vrátím." Seokjin se odebral za svojí partičkou upírů, kde byl očividně dost oblíbený. Bylo by vcelku vtipné kdyby zde byli bílé stěny, protože každý jeden z nich by sní splynul.

Hlasitá hudba utichla a já se podivil. Všechny pohledy se přemístili na malé podium, kde byla velká ocelová tyč. "Dámy a pánové," ozvalo se okolo desáté večer. Klub se už začal rázně naplňovat a já už měl celkem honičku. Zbystřil jsem a zahleděl se na moderátora. "Vím, že jste museli čekat dlouho, ale je tady. Přivítejte prosím Mochi."

"Mochi?" To opravdu to je mi teda jméno. "Jo Mochi, už jsem se nemohl dočkat až ho uvidím, nejraději bych to jeho křehké tělíčko, však víš." Začal na mě mluvit jeden ze sedících u baru. Ještě na mě mrkl. Nechutné, vypadal, že mu může být něco přes čtyřicet. 

Zahleděl jsem se na pódium, abych uviděl Mochi, co je asi za druh? Byl jsem zvědaví. Však přes davy jsem tam moc neviděl. Sakra proč tu musí být tolik narváno. Nejspíše se všichni přišli podívat na jeho představení. Naštěstí všichni opravdu vyčkávali a nikdo si nešel pro další alkoholický nápoj. 

Našel jsem místo, kde šlo od baru vidět na pódium, i když ne na celé, ale na vštší část určitě. Spatřil jsem ho, chlapec v bílých kalhotách a volné bílé košili. To k podsvětí úplně nesedne. Zaměřil jsme se na jeho obličej a.... "Jimin!" To byl přeci ten ghoul. Mochi opravdu? No k těm jeho tvářičkám to i docela sedí. To nemůžu popřít.

"Tancuje opravdu skvěle," řekl jsem si spíše pro sebe, ale někdo se toho chytil. "To jo, ale v posteli je ještě lepší." Proboha tohle nehodlám poslouchat. Jenže zákazník je zákazník. Takže jsem to musel ještě nějakou dobu přetrpět, než se o půlnoci nerozhodl odejít.