Ve znamení Podsvětí / Taekook

Růže

Ještě před východem z domu jsem shodil svá křídla a korunu, která by mohla být velice nápadná a nehodlám na sebe upoutávat pozornost, stačí že to vše za nás obstará JK, protože ho chce zabít skoro celé podsvětí.

Venku už bylo více tvorů, všude po domech se začali věšet černé růže a zapalovat svíce a pochodně. Vypadalo to krásně. "Mohla bych vás poprosit, pane." Co že? Drbla do mě malá holčička, které ze zad vylézal jeden trn. Ghoul. Byla však naprosto kouzelná s neviňoučkou tváří, jako Jimin, i když ten je uvnitř pěkné kvítko, co si budeme.  V ruce držela velkou svíci ze které ještě nežhnul rudý plamen. Hned jsem pochopil oč mě žádala.

"Ovšem maličká, rád ti pomůžu." Dřepl jsem si k ní, abychom byli ve stejné výšce a natáhl dlaň kde se hned zjevil malý plamínek. "Děkuji," Fascinovaně sledovala plamen v mé ruce a zářivě se usmívala. Svíčku si zapálila a poté odběhla pryč zpět ke své rodině. Troch mě z toho píchlo na hrudi, rodina jaké to nádherné slovo. Však ve vteřině se u mne objevili další čtyři děti se svíčkami a prosbou abych jim je zapálil.

Všem jsem pomohl svíce zapálit. "Hezké," pousmál jsem se, děti ze jsou velice uctivé nezkažené moderními technologiemi. "A to jsi ještě nic neviděl V." Jungkooku hrál na tváři spokojený úsměv. "Ještě jsme se nedostali na samotný festival, ale to teď předbíhám. No co už, musíme jít, úplně bych se neměl zdržovat a jednom místě moc dlouho." Vím, že po něm v podsvětí jdou. Bylo na něm však znát, že chce zůstat a užít si ještě alespoň chvíli této krásné atmosféry, avšak realitu znal a věděl, že již je tu moc dlouho.

Jungkook došel k jednomu zastaralému domu a položil dlaň na jeho fasádu. Z pod dlaně začali růst růže však nebyli jen černé, byly i rudé a zářivě zlaté. S kontrastem svící to bylo opravdu nádherné. "Trn mezi květy." Podotkl a mě se hned vybavila Oda na smrt, kde tyto slova opakoval.

"JK nejsi trn, jsi jen poupě, které nedokáže samo vykvést." Cukl s hlavou ke mě a chtěl se zadívat do mé tváře, aby tam třeba našel náznak výsměchu, jenže mojí tvář zdobila porcelánová maska, takže měl pouze má slova, u kterých si nemohl být jistý, že je doopravdy myslím vážně, a že jsem opravdu myslel. Není to jen bestie, za kterou ho všichni mají.

Oba jsme nějakou dobu mlčeli, ani jeden jsme neměli potřebu mluvit s tím druhým, nebylo to však takové to trapné ticho, tohle bylo spíše vítané ticho, ve kterém jsme si mohli oba utřídit své myšlenky a kochat se krásou, která před námi je.

"Chlapci pomohli by jste mi," došla k nám stará paní s berlí vyrobenou z černých větví, byli jsme tu jediní, kteří nic nedělali, tak bylo pochopitelné, že zrovna nás žádá. "Jistě," JK se na ní vřele usmál, jako by snad to šílení v jeho hlavě ustalo. Choval se mile. Zdá se, že v této oblasti ho nikdo nezná.

"Potřebovala bych to dát na tamhle tu vrchní stříšku," podala nám lano upletené z růží. Jungkook se na mě otočil a usmál se. "Ty jsi tu ten, co má křídla." Pronesl lehce a svazek mi přenechal. Vím, že by pro něj nebyl problém to tam dosadit sám, spíše mi přijde, že má rád pohled na má roztáhlá křídla.

V hlavě si mi objevila vzpomínka, jak jsme byli společně u mě doma v posteli a on se fascinovaně díval na mě roztáhla křídla.

"Pravda," roztáhl jsem svá křídla a nechal na obdiv i svojí korunu, která se objevila a společně s nimi. "Jeho výsost." Pronesla tiše stará paní. Vyletěl jsem a umístil ho na místo, kde mi řekla. "Vaše veličenstvo, jsme rádi, že jste k nám zavítal." Stará paní vytvořila v ruce věnec růží a pokynula abych se skrčil, neboť byla jen o kousek větší než malá holčička, které jsme zapaloval svíci.

"Vypadá to hezky," na mé koruně přistál svazek růží, který jí obepínal. "Děkuji madam," všichni na mě nevěřícně hleděli. "Hádes," uslyšel jsem některé si šuškat. "Řekl bych V, že je čas se přesunout dál. Moc se na sebe poutáme pozornost." V tom měl pravdu. Schoval jsem svá křídla a korunu a znovu pokračoval v cestě po svých.

Párkrát jsme se po cestě ještě otočili, zda nás někdo nesleduje, ale zdálo se, že nikoliv a tak jsem po chvíli zmírnili krok a nevěnovali se jen otáčení přes rameno.

"Hlavní průvod se odehrává na temném náměstí. To bude naše další zastávka." Informoval mě a já jsem se za ním rozešel. Cesta však netrvala moc dlouho, avšak bylo jen otázkou času, než někdo spatří Jungkooka a uvědomí si co je zač.

"Zdá se, že na mne už přišli." Povzdech si JK, ale ve tváři zůstal naprosto klidný. Hlavou mi zaznělo. Věřím ti. Spojil ruce za zády a pokračoval klidně v cestě, kochající se výzdobou ulic. I když se snažil tvářit vyrovnaně, byla na něm znát ta obrovská nejistota.

"JK ty prašivá bestie, jak se opovažuješ zde ukázat!" Zařval na něj nějaký démon ve zbroji. "Stráž?" Optal jsem se. "Ano," jednoduchá odpověď od Jungkooka. Naprosto jsme neřešili, že na nás pořvává, tady jen jsme se tak tvářili. Pochybuji, že by to Jungkook nechal jen tak plavat.

"Prosím takové označení si nechte, jsou tu děti." Ohlédl se na rodinku strig, která zdobila zahrádku. "Co! Tobě vadí zkurvená slova, ale vraždit všechny na potkání, ti problém nedělá!" Už se na nás otočila celá čtvrť. Démon udělal vskutku velký rozruch.

JK tam jen tak stál a nic už neříkal, cítil se provinile za své činy. "Pravda," znovu se začal utápět ve svých myšlenkách a já věděl, že to dobře skončit nemůže.

"Odejděte," zvedl jsem na něj hlas, nechtěl jsem být hrubý a tak jsem ho neposlal do naprosté prdele, když Jungkook nechtěl, aby nikdo nemluvil sprostě, před mladou strigou.

"Neslyšel jsi," zaslechl jsem za sebou ženský hlas. "Ale on," démon znejistěl. "Něco jsem řekla, mám se snad opakovat. To jsou mi teda mravy." To byl snad ten nejlíbeznější hlas, jaký jsem kdy slyšel. Kdo to proboha je!