Ve znamení Podsvětí / Taekook

Zajatý

Venkovní počasí začalo být pochmurné jako naše nálada, doufal jsem, že na neb spatřím byť jen alespoň jedinou hvězdu. Vždy mě uklidnilo pohled na nekonečnou obloho posetou malými perlami, ale bylo opravdu mračno, že nebo nyní v noci připomínalo nebe za noci v pekle.

 Vzpomněl jsem si na Yoongiho, za toho dobu co se známe mi jsme se hodně sblížili a až teď si pořádně připouštím, že mi přirostl opravdu k srdci. Jen se teď můžu modlit, že Rose odvedla dobrou práci a náhodou ho třeba nezabila.

Je to prostě divné. Pořád mám za to, že jsem jim uvěřil nějak moc rychle, vždyť přece zabili na přednášce nevinou strigu a teď aby byli na straně Háda, to mi absolutně přestává dávat smysl. Musí tu být něco o čem nevím. Mám pocit, že mi něco uniká, ale nemůžu přijít na to co.

S Kiugim jsem šli v tichosti a krapet i rychlejším krokem, na jednu stranu to bylo z toho, že se Kiugi bál o Yoongiho a na druhou i z toho, že venku v tuto večerní hodinu byla opravdu velká zima a ani jeden z n nebyl úplně teple oblečen. Jaro je již za dveřmi, ale i tak venkovní teploty přes noc jsou pod bodem mrazu, na což jsem úplně zapomněl.

Před podsvětím jsem to neřešil, v těle mě kolovalo neuvěřitelné množství adrenalinu, ale nyní jsem mrznul. Když už jsem po neúmorné půl hodince dorazil do naší čtvrti, kde s Hanem bydlím a zahlédl mohutné dveře do vstupu od panelového domu jsem v duchu zajásal, neboť vím, že se celý dům dost dobře vytápí a vždy, když se tam vrátím na mě čeká příjemné teplo. 

Rychle jsem v kapse zašmátral po svazku klíčů a s třasem v rukou je zasunul do zámku, který zarachotil. Už zbývalo jen vyjet starým výtahem do čtvrtého patra a tam odemknout dveře po levé straně.

"Tak tady." Poukázal jsem na staré dřevěné dveře vedoucí do mého bytu a odemkl je. Dveře krapet zavrzali, což Rose musela rozhodně postřehnout, za předpokladu, že tam ještě jsou, v co jsem doufal. Od té doby co jsme Hádem, jsem čím dál více paranoidní a tak mě po cestě ne jednou v hlavě uvízla představa mrtvého Yoongiho, kterou jsem se mermomocí snažil vytěsnit z hlavy.

"Kdo je tam!" Ozvalo se z mého pokoje Rose a já v jejím hlase zaznamenal mírnou nejistotu. Oddechl jsem si, že tu je, což mě alespoň trochu uklidnilo.  Přeci jen opatrnosti není nikdy dost. "To jsem já." Ozval jsem se, aby náhodou nehodlala zaútočit ze zálohy, je přeci v cizím bytě a nikdy nevíte, kdo na vás má spadeno. 

Vyzuli jsme si boty a přistoupili k mému pokoji. Vešel jsem dovnitř a Kiugi hned za mnou, však jakmile uviděl Yoongiho hned si klekl k jeho posteli s vykulenýma očima, bál se o něj. Jeho neprůchozí maska znovu povolila a v jeho tváři se zračili obavy o otce. Já však pořád nedokážu pobrat fakt, že je Yoongi otcem a dokonce už i dědečkem.

"Tati," pohladil ho po tváři a Yoongi rozlepil svá temná kukadla. Je vzhůru! Usmál jsem se. "Bude v pořádku, jen si musí ještě odpočinout, ale už není v ohrožení." Uklonila se mírně Rose a podívala se na mě. Opravdu ho chtěla zachránit, nejspíše jsem jí křivdil.

"Děkuji," poděkoval jsem, bez ní by se z toho nejspíše nedostal, nechci být hnidopich, ale trochu pochybuji o Seokjinových schopnostech v lékařství. "Maličkost Háde tedy Taehyungu," byla nervózní a krapet se červenala, proč všem ženám přijdu neodolatelný? To je opravdu prokletí.

"Jak se cítíš?" Díval se na něj jako na boží zjevení. Vždy jsem si přál jako malí rodinu. Otce a matku možná nějakého sourozence, na kterého bych mohl žárlit a hádat se o každou hračku a přízeň rodičů. Úplně jsem na ten sen zapomněl po těch letech. Začal jsem se plně věnovat studiu a úplně to vytěsnil.

Nikdy jsem si moc lidí nepouštěl k srdci, jediný kdo se tam dokázal dostat byl Namjoon, v tu dobu jsem byl kluk se spoustou knih, ale bez přátel a rodiny jakoby bez vlastního života. Žil jsem život s postavami v knížkách z pohodní vlastního bytu. Je to vskutku ironie, že až po mé smrti jsem začal žít.

"Mohlo bít líp synku." Yoongi se mírně nadzvedl na rukou, aby se posadil. "Hlavně opatrně," řekla hned Rose. Znovu ho sešívat už nikdo nechce. Opravdu na tom nebyl dobře, všude na těle měl řezné rány a za tu dobu co jsem byl pryč se mu vybarvili i modřiny a podlitiny. 

Yoongi se s bolestnou grimasou posadil a podíval se na Kiugiho a poté pohledem zamířil na mě. "Zajali jí, nevím jestli je ještě na živu, ale já." Po tváři mu stekla jedna osamocená slza. Nedokázal doříct větu.

"Nedokázal jsem jí pomoci. Mají vaší matku." Co to právě pronesl. Naše matka? "Cože!" Víc jsme ze sebe nedokázal vyloudit. Jak jako naše matka?

"Máme stejnou matku Taehyungu, jen každý máme jiného otce. Proto jsou naše křídla stejná. Tolik jsem tě za to nenáviděl a tvého otce také, že to udělal. Teď už ale vím, že kdyby se proroctví nenaplnilo, tak podsvětí zanikne."

Yoongi souhlasně přikývl. "Jsem rád, že jsi to konečně pochopil." Prohrábl Kiugimu vlasy. Bylo to roztomilé, otec a syn. Kdo by to jen do Yoongiho řekl. Namjoon chudák si doteď nejspíše myslí, že prostě žije život starého mládenci. 

"Taehyungu kde je Jungkook? Čekal bych, že tu bude." Podíval se na mě nejistě. "Zajali ho. Podsvětí lehlo plamenem, který způsobil Lucifer." Nejsou to moc dobré zprávy.

"Jungkooka uvěznil a netuším, kde ho mám najít." Povzdechl jsem si. Peklo je neuvěřitelně velké, pokud je vůbec tam.

"Tak to z Lucifera dostaňte, Gi neučil jsme tě vyslýchací metody jen tak pro nic za nic." Pronesl jednoduše Yoongi a Kiugi se nenápadně podrbal na hlavě. "Min Kiugi, co si s ním udělal." Naklonil hlavu na bok a naštvaně se na něj podíval.

"No trochu jsem ho rozmačkal na kaši." Usmál se jako neviňátko, když to říkal. Mě jen ta představa lámajících kostí a trhání masa obracela žaludek. "Na mojí obhajobu nezůstalo po něm ani zrnko, vše jsem uklidil."