Ve znamení Podsvětí / Taekook

Obavy

Nightmare pořád bez hnutí ležel na posteli a vypadalo to, že nejspíše ani nedýchá. "Dlouho jsme se neviděli." Přišla blíže k mojí posteli a pohladila ho jemně po tváři svojí větví v tu chvíli mi proběhla hlavou vzpomínka, kde něco podobného udělal v Podsvětí náš Ghoul. Byli s Rose v mnoha ohledech stejní, jen on měl černé trny a ona má větve.

"Jak dlouho takhle je?" Obrátila se na mě a upírovy stojící mezi vstupními dveřmi nevěnovala ani jeden pohled. "Zhruba den tomu bude." Odpověděl jsem.

Chápavě přikývla a začala zkoumat ránu na břiše. "Je to docela špatné, ale zašili jste to opravdu dobře." Pochválila mě, i když zásluhy na tom jsem já rozhodně neměl.

"To byl Jin," poukázal jsem na společníka, díky němuž by tu už nebyl. Svůj pohled tedy zamířila na něj, ale neřekla ani slovo. Od ní se pochvaly rozhodně nedočká, tím jsi sem jistý. Kdybych tu nebyl, nejspíše si půjdou pořád po krku a nechci ani hádat, kdo z toho vyjde živý.

Oba se k tomu raději nevraceli a Rose se znovu věnovala raněnému. "Taehyungu omluv mě, již zde nejsem potřeba, ale kdyby se něco událo. Stačí jen zavolat. Chápavě jsem přikývl a vyprovodil ho z pokoje pryč. Nejspíše jsem ho měl varovat, že jí přivedu, věděl jsem, že byl zprvu nejistý ohledně ní, ale rozhodně jsem nečekal toto.

Vrátil jsem se zpět k Rose a odtemnil žaluzie, aby zde bylo více světla. "Budu nějak užitečný?" Optám se, nehodlám tu jen nečině přihlížet. "Ne děkuji, já si tu poradím sama, můžeš jít." Začala s brašny vytahovat nějaké bylinky a já jsem tedy opustil pokoj.

Sedl jsem si do kuchyně a přemýšlel nad všemi věcmi, co se stali, za posledního půl roku. V životě by mě nenapadlo, že bych doma mohl mít stvoření z nebe, nebo chodíval popíjet s upírem. Říct mi to někdo vloni v létě, nejspíše bych se mu vysmál do tváře a řekl mu ať se jde léčit.

Vytáhl jsem z kapsy svůj telefon a chtěl zkontrolovat zprávy.  "Sakra," zaklel jsem, když jsem uviděl, že mám od svého nejlepšího kamaráda evidentně dost zmeškaných hovorů. Rychle jsem vytočil jeho číslo a ani po druhém zapípání přístroje se mi ozval.

"Konečně!" Zněl opravdu vyděšeně. "On se nevrátil, od té doby co odešel na druhou stranu se mi neozval. Bojím se o něj. Byl jsem na druhé straně pro matku a je to hrůza všude spousta padlích, bojím se, že je mrtví." Vybalil na mě.

"Uklidni se, bude v pořádku." Jeho strach byl opodstatněný. Když jsem viděl v jakém stavu se vrátil, dost mě to vylekalo. "Jak se mám uklidnit, musím ho najít. Jestli je raněný nebo nedej bože mrtví," jeho hlas se nadobro zlomil. "Kde teď jsi? Dojdu za tebou." Takhle na dně jsem ho nikdy neslyšel.

"Jsem u sebe doma," vzlykl. "Dobře buď tam, rozhodně se nevydávej na druhou stranu!" Rozkázal jsem mu i když on je starší. "Dobře díky." S tím jsem hovor ukončil a rychle vzal bundu, ještě se rozloučil s Rose a mířil si to přímo  za ním.

Doufám, že neudělal žádnou kravinu, i když u něj jsem si jistý, že dokáže zachovat chladnou mysl. Venku začalo mírně poprchávat a já jsem si musel vynadat, že jsem si sebou nevzal deštník, protože mračna se táhla mým směrem.

Pořad je ještě pondělí, víkend se trochu přepísk, ale pořád žiju. Ve středu další mí drobečci. Jak si myslíte, že to bude pokračovat. Mám nadepsáno asi 6 kapitol, jen ještě ta gramatika.