Ve znamení Podsvětí / Taekook

Jimin

"Jimin," zopakoval jsem jeho jméno. Trochu jsem čekal, že to bude něco zvláštnějšího. Jaká jména se mohou dávat stvoření z podsvětí? Napadá mě jenom tak Hades nebo Lucifer. Myslím, že na jednu přednášku dokonce sedím se slečnou, co se také jmenuje Jimin, ano Shin Jimin.

"Něco s mým jménem?" Optal se skepticky a zabodl do mě svůj pohled. "Ne jen mi pro tebe přijde obyčejné,"  Jiminovi mimické svaly se uvolnili.

"Taehyungu, jméno je takové, jaké si ho udělá jeho nositel." Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. "Nechceš snad žít ve stínu někoho jiného."

"Ty asi nechodíš moc mezi nás, protože to by tě Jimin určitě neudivoval." Přikývl jsem. "Tak já budu ještě zvědavější, jak to že jsi se tak najednou rozhodl? Z úplného ústraní rovnou sem. Přešel jsi hranici a nemůžeš se dostat zpět." Jimin mě začal obcházet a zkoumal na mě každý záchvěv,  každé nepatrné odvrácení pohledu.

"Drželi mě stranou a nechtěli mi nic říct. To je také důvod, proč jsem zde, chci se dozvědět vše." Navázal jsem s ním oční kontakt a ani na vteřinu jsem neucukl.

"Ach tak, jestli budeš chtít pomůžu ti, ale nebude to zadarmo drahouši." Naklonil se k mému uchu a mírně mě kousl do lalůčku. Za tyto informace se mi to zdá jako nízká cena.

Za svůj život jsem spal už z mnoha, ať to byli ženy či muži. Nikdy jsem nebral styk jako něco posvátného. Jsem realista, žijeme, umřeme, tak proč si neužít. Naštěstí hodně mích spolužáků sdílí moji filozofii.

"Znamenitě," Jimin se ke mě přiblížil a chytil mě za svetr, aby si mě přitáhl ještě blíže. Začali jsme si líbat, Jimin nějak nevyžadoval dominanci a s radostí mi jí přenechal. Za což jsem byl rád, jsem typ člověka, který má rád, když má nadevším kontrolu.

Jimin už mě začal někam tlačit, myslím, že jsme přesně věděl kam, ale v ten okamžik mě zacinkal telefon. "Sakra," podíval jsem se na display, byl to budík, který mi oznamoval, že mám necelou půl hodinku do přednášky.

"Promiň Jimine, musím jít." Jimin se podíval na display telefonu. "Ty studuješ?" Dost se podivil, ale nějak to nerozebíral. "Přijdu večer." S tím jsem posbíral svých pět švestek a upaloval na tramvaj. 

Dost mě mrzí, že jsem ho tam tak nechal, chtěl jsem to stejně jako on, škoda že to nevyšlo. Třeba to dnes ještě vyjde. Ksakru, zaklel jsem, když jsem zjistil, že začínám mít menší problém, který naštěstí rychle zmizel, protože už vím, co na něj zabírá.

Rychle jsem vpálil na přednášku, protože můj byt je od školy mnohem blíže než Podsvětí, tak jsem se dost bál, že to nestihnu, ale naštěstí  jsem vlezl do učebny ve stejnou dobu co profesor.

Začal jsem mezi davy studentů hledat toho vysokého tajnůstkáře s dolíčky. "Kde jsi?" Všude jen samé studentky, na které když jsem se podíval, tak ve tváři zrudli a odvrátili pohled. Tamhle je! Oddechl jsem si, že tu opravdu je a zamířil si to nahoru k Namjoonovi.

"Zdravím tě Hyung," bez jediného pohledu jsme si vedle něj sedl. "Zdravím Kim," Kim! Opravdu mi bude říkat mým příjmením.  "Dobře," vytáhl jsem si z tašky notebook a začal se věnovat přednášce. Kim? Kim! To opravdu nemusel.