Ve znamení Podsvětí / Taekook

Sekta

Čas letí jako voda a teď už stojím před vchodem do objektu té sekty, která chce vyvraždit, pomalu všechny mé přátele. Na škole se kolem toho udělal opravdový rozruch, nejspíše náš profesor kvůli tomu dostane s největší pravděpodobností padáka. Jenže ještě to trvá, protože nikdo moc nevěří tomu, že při přednášce vyučující někoho zabil a hlavně kvůli tomu, že po sobě nenechali ani jednu stopu. Vše perfektně uklidili a ani se ta holka nepohřešuje, nikdo vlastně doteď neví kdo to je. Chápu proč, kdyby se někdo ozval s největší pravděpodobností někdo příbuzný, který taktéž není z tohoto světa.

Spolužáci se buď bojí nebo jsou přesvědčení, že se jednalo o nějaké halucinace. Pro mě je lepší ta verze, že jsou přesvědčení, protože už tak se na mě každá lepí a teď to je ještě horší. Jako bych je já měl ochránit. 

Stál jsem před velkými dveřmi, na kterých bylo klepadlo s vlkem. Opatrně jsem za něj chytl, ale hned jsem rukou ucukl. Jako bych strčil ruku blízko k ohni, popálilo mě to. Nejspíše jsou dost obezřetní a toto je nějaká obrana před stvořeními z druhé strany. No ale musím to udělat, tak do toho. Na ruce jsem neměl žádné viditelné následky, tak malou bolest vydržím.

Chytl jsem za klepadlo, zvedl ho a nechal dopadnout do mohutných dveří, až to zařinčelo. Hned jsem ruku stáhl zpět k tělu a čekal až mi někdo dojde otevřít. Přeci jsem vychovaný chlapec, který nebude lézt do cizích objektů. Počítám také s tím, že kdybych tam vlezl bez pozvání někdo by se mě snažil určitě připravit o život. Vůbec netuším co mě tam čeká. Nikdy jsem nic podobného nevyhledával.

Držel jsem se za poraněnou ruku, ale jakmile jsem zaslechl klapot bot mířících ke vchodovým dveřím, hned jsem jí dal podél těla, jako by nic a vyčkával, kdo se za dveřmi ukáže. 

"Ano, copak si přejete?" Otevřela mi žena ve postarších letech, které už bylo na obličeji vidět nemálo vrásek, ale udržovala si elegantní vzhled, který se odrážel i v garderobě, jež spočívala v dlouhých upnutých šatech, které jí zahalovali od krku až po kotníky. Tak to jsem tedy nečekal, tušil jsem, že by mi mohl otevřít nějaký šílenec se zbraní, ale starou paní v renezančních šatech jsem opravdu neslyšel. 

Prohlédla si mě od hlavy až k patě a poté pokračovala. "Ty jsi ten student z univerzity." Přikývl jsem na souhlas. Vypadala, jako jedna s těch dam, které nechtějí nic slyšet, dokud tě k tomu sami nevyzývají. Měla krásný britský akcent, nejspíše se jedná o míšence, protože měla jak asijské tak evropské rysi.

"Pojď dál, čekal jsem, něco trochu jiného, ale co se dá dělat, hold v této těžké době si nemůžeme moc vybírat." Procedila mezi zuby, už teď mi byla dost nesympatická a to pronesla jen pár slov. Snad nečekala nějakého svalovce. No mohl jsem svůj šatník trochu pozměnit a nebrat si sem hnědý kabát se zakasanou bílou košilí, jako bych měl namířeno na nějakou formální událost.

Procházeli jsme mohutným sídlem, evropská architektura, nemyslel jsem, že bych jí někdy mohl potkat v Soulu, ale zázraky se dějí. "Nekochej se výzdobou, kvůli tomu tu nejsi." Protočil jsem oči, tak aby to neviděla a zrychlil jsem krok, abych jí stačil. Na svůj věk a oděv šla opravdu rychle, což jsem postřehl i s neustávajícího klepání jejich bot a mramorovou podlahu, která tvořila nemalou ozvěnu. Však i při této rychlosti jsem si zběžně prohled architekturu a obrazy, které vyseli na zdi. Byli zde fresky sedmi démonů hříchu podle křesťanské mytologie. 

"Otevřele mohutné dveře, které vedli na nádvoří a mě znovu do očí udeřilo ostré světlo, které na chodbě kvůli absenci oken nebylo a všechna osvětlení byli jen svícny s hořícími svíčkami, které dávali místu nádhernou atmosféru. Celý objekt byl v kruhovém tvaru a opravdu rozsáhlí, že jsem skoro neviděl na druhý konec. Vše obepínala vysoká stavba . To tedy hledím. Bylo tu dost lidí, určitě přes stovku to bude. Nečekal jsem tolik, myslel, že to budou menší desítky, ale najednou jsem pocítil strach. Na ně si budeme muset dávat pozor. 

Byli tu převážně muži, ale i sem tam se objevila nějaká žena. Mladších tu moc nebylo, většinou byli ve věku kolem třiceti. "Kim Taehyung," zaslechl jsem své jméno a otočil se na rádoby učitele, který zabil tu studentku. Mé jméno z jeho úst znělo dost pohrdavě. Jsem ten typ člověka, který si nic nenechá líbit a nesnáší, když se na nad něj někdo povyšuje, ale teď musím mermomocí držet jazyk za zuby. "Pochyboval jsem, že dorazíš. Z verbování na vaši škole tu jste jen dva." Dva? Jaký šílenec by jsem šel.

"Pojď sem Felixi," přede mnou byl Lee Felix, byl o pár let mladší než já, věděl jsem o něm, ale nikdy jsme se osobně nestřetli, tedy škola je velká, tak k tomu nejspíše došlo, ale neprohodili jsme nikdy ani slovo, jen jsme věděli o existenci toho druhého. Vím, že se občas vídá s Hanem. Je možné, že byl někdy i u nás doma. "Taehyungu, moc rád tě poznávám." Zdvořile se uklonil. Přeci jen on o mě musel slyšet určitě, na škole jsem v podstatě modla, i když je pro dívčí sortu lidí, mužské pokolení mě spíše nesnáší, hold jsem konkurence. "Felixi, rád tě poznávám, vypadáš líp než jsem od spolubydlícího slyšel." Zarazil se a zčervenal, to opravdu i ty. Nechtěl jsem to však dál rozebírat a raději se porozhlédl po okolí.

"Ty mě znáš?" Díval se na mě, jak vyoraná myš. "Ano," byl roztomilí. "Jak?" naklonil nechápavě hlavu na bok. "Něco málo jsme zaslechl od Hana, máte nějaké společné předměty." Pokrčil jsem rameny. "Han? To opravdu, odkdy vy se bavíte?" Nějak nepobíral. No nedivím se, s Hanem se ve škole vůbec nebaví, oba máme své okruhy přátel a stačí, že se vídáme skoro každý den doma, nemáme nutkání se vídat i ve škole. Ke všemu držíme v tajnosti, že společně bydlíme, aby za ním holky nechodili kvůli mě. "No vlastně od té doby co spolu bydlíme." Pronesl jsem ledabyle a Felix na mě vytřeštil oči.

 "Konec klábosení pojďte!" Nejspíše jeden z nejvyšších zde, který měl na sobě kápy. Nezní tu moc přátelsky. Moc se nedivím, že se jim sem nikdo moc nehlásí když se chovají takto. 

"Jsme rád, že jsme se tu dnes všichni sešli v tak hojném počtu. Všichni jste si totiž vědomi, hrůz jež čekají za těmito zdmi našeho svatostánku." Ukázal na vchod a mě jen probliklo hlavou a uvnitř vašeho svatostánku, ani si neuvědomují, že se mezi sebe pustili Háda. Na tváři mi hrál spokojený úšklebek a nepatrně jsem si všiml, že rádoby profesor ze mě nespouští pohled. Nejspíše bych se měl krotit, a tak můj úsměv z tváře zmizel a ještě jsem nahodil pofiderní stav dýchání, protože i takových maličkostí jako nadzvedávaní hrudníku se může všimnout.

"Z důvěryhodných zdrojů, jsem zjistil, že se zrodil nový antikrist. Dítě čiré zkaženosti, které musí být zničeno, aby mohl nastat mír." Teď mi tedy křivdí, nejsem zkažený, možná trochu a dítě to opravdu nejsem, možná jen když jsem venku s Namjoonem. No další co mě chtějí zabít, tak už je na mě fronta skvěle.

"Musíme bojovat, postavit se jim a uvrhnout je jednou pro vždy, až do horoucích pekel. Vítej v sektě, tohle je šílené. Budeme vás učit a zjistíme, zda jste dost schopní na to se takovým stvůrám postavit."

Všichni začali jásat a tleskat, to jsou teda magoři, ale ani já jsem nezůstal s Lixem pozadu a decentně jsem zatleskal při nepatrném pohledu na profesora, který se na mě pořád díval, zřejmě mu na mě něco nesedí. 

Znovu jsem se zahleděl do davu a zahlédl  blondýna, který měl už decentní odrosty. Jsem si jistý, že byl i na té přednášce. Navázali jsme oční kontakt a on mi zamával s neutrálním výrazem. Jsem si jistý, že na naší škole není, takže je jeden z nich, nebo je tu také poprvé. Nějak to asi nemá cenu řešit.