Ve znamení Podsvětí / Taekook

Pomníky

Zavřel jsem oči a představoval si před sebou ty černá oblaka, přes které nepronikne ani jeden paprsek denního světla. Cítil jsem, jak se mé tělo zvedá, ztrácí gravitaci, potom vteřinový pocit, jakoby na horské dráze a jsme tu.

Otevřel jsem oči a znovu ho spatřil. Nevypadal tak klidně, jako u mě na bytě. "Jdeme, první zastávka pomníky." Pomníky? "Jistě," zamířil jsem za ním. Vypadalo to jako hřbitov. Na velkých železných vratech byl nápis, I mrtví mohou umřít. Takže je to hřbitov.

"Netušil jsem, že by mohl být hřbitov i tady." Jungkook se uchechtl. "Znám i takový, co se přímo v pekle už narodili a ty jsi třeba jedním z nich. To že tě schovali do lidského světa neznamená, že tu nejsi doma a jednou tu budeš snad také pohřben."

"Mohl by jsi se stát novým Hádesem, ten co je nyní na trůně vůbec neví, co dělá, ale ty můj milí příteli máš vizi o lepších zítřcích." Zadíval se mi do očí a já do těch jeho. Byla v nich naděje, ale co když nejsem na to dost schopný, co když ani nezvládnu porazit starého vládce.

"Jdeme raději už, než si nás zde někdo všimne." Rozešel se na velký hřbitov. "Je tu spousta dobrých duší, které nespravedlivě skonali." Došel k jednomu pomníku. "Jsou tu spoutáni tělem i duší." pozvedl ruku vzhůru a vítr zavál trochu silněji. "Jsou tu pořád, jen jsou ztraceni mezi světy. Pomáhají nám a vedou naše kroky."

"Zdravím tě můj příteli, už jsou to dekády, co jsi odešel z našich životů. Svému bratru pořád chybíš, nám oboum." Vytvořil ve dlani malý plamínek a položil ho na náhrobní kámen. "Nejspíše jsi o něm neslyšel, Yoongi o svém bratru nemluví."

Plamen se rozzářil a osvětlil celou desku. "Už je to dávno, co se to stalo, to nás ještě naháněli za čarodějnictví. Jednou v noci si na něj počkali a když zrovna ukolébával děti ke spánku, mu prokláli srdce. Lidé jsou ty největší bestie na světě, přivlastnili si celý svět a každého kdo nepatří k nim, chtějí sprovodit ze světa." Yoongiho bratr zahleděl jsem se na náhrobek. Vždy mě učili, že démoni jsou stvůry, ale je tomu naopak. Min Kiugi bratr, strýc a dobrý přítel.

"Matko," položil další plamínek na náhrobek a sklonil se k úctě. Minutu takto vytrval a poté se zase zvedl. "To je tvá matka, já myslel, že démoni se rodí smrtelníkům a poté se z nich démoni stávají."

"To ano, nebyla to skutečná matka, svojí skutečnou matku jsem nenáviděl až do bodu, kdy mě zabila." To ona zapříčinila jeho smrt. "Byla to striga, která přišla zrovna o svojí dceru, když já jsem se stal démonem. Pomohla mi, oba jsme potřebovali pomoc. Byl jsem ještě dítě, které nechápalo, co se stalo a potřeboval jsem oporu. Ona zase někomu potřebovala dát svojí mateřskou lásku, to možná nevíš, ale když Strize umře dítě ve většině případů umře na žal."

"Je to vskutku smutné," zadíval jsem se na náhrobek. "Jak zesnula?" Zahleděl jsem se na něj a on se pousmál, což jsem vůbec nechápal. "Strigy nežijí věčně, dožívají se tak tří set let. Měla to štěstí umřít na stáří se mnou po boku." Jungkook uronil další slzu a já měl strašnou chuť ho obejmout.

"Jungkooku," přitáhl jsem si ho k sobě a on nechal slzám volný průběh, byl zlomený, ale ještě se to dá napravit. Znovu ho zvládnu slepit dohromady. Tím jsem si jistý.

"Děkuji," odtáhl se ode mě a došel k posledním náhrobku. "Vždy jsem tě miloval, ale ty jsi mé srdce roztrhal. Avšak toto je pro tebe, podlehl si voláni moci a zanevřel na mne." Položil poslední plamínek a otočil se mým směrem. "Ještě něco bych před slavnostmi chtěl stihnout." Přikývl jsem a společně jsme se vydali do města.