Ve znamení Podsvětí / Taekook

Chtíč

"Mám hlad," pronesl po chvíli hovění si v mé velké posteli. "Jistě, dám ti něco k jídlu." Zamířil jsem do kuchyně, přeci nebudu špatný hostitel. Co vlastně démoni jedí? "Počkej," zastavil mě v chůzi. "Nechci jídlo," pousmál se a v koutkách mu krapet zacukalo. "Co tedy? "Mohl bych se napít od tebe? Krev Shinigami je opravdu výborná." Nevině se na mě usmál a já jsem nevěřil, že je to ten stejný JK.

"Jistě," posadím se na postel vedle něj a on mě najednou sevře v objetí. Bylo to příjemné, dlouho jsem nikoho neobjal a pochybuji, že dlouho zase neobejmu. Položil si hlavu do ohbí mého krku a zakousl se. Mírně jsem vypískl, ale nechal jsem ho. Jestli potřebuje krev, ať si klidně vezme tu mojí. Vadit mi to nebude. Nechápu však proč? Posledně se nezeptal, ale teď to bere jako něco nemyslitelného. Mě se to po chvíli dokonce i začalo líbit. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Sakra nemůže se mě tu z toho postavit.

A najednou jsem zavzdychal na celý pokoj. V tu stejnou chvíli se JK ode mě odtrhl a nevěřícně na mě hleděl. To se nejspíše stát nemělo. "Ty?" Co já? Zírali jsme na sebe navzájem a já čekal, co řekne dál.

Naklonil se a chytil mě za zátylek. Naše rty jsem však spojil já. Přes to vše byl nádherný. Byla to růže se spoustou trnů, ale pořád to byla růže, kterou jsem se rozhodl hýčkat. Něco mě k němu přitahuje, nedokážu popsat, co to vlastně je, ale jediné co vím je, že ho chci mít u sebe. Tohle je láska?

Pohltil mě chtíč, nedokázal jsem se mu ubránit. Svalil jsem ho do peřin a nalehl opatrně na něj. Byl jsem, jak hladová šelma. Nedokázal jsem se krotit, mé racionální uvažování si vzalo dovolenou a já byl ztracen.

Začal jsem z něj strhávat oblečení a on udělal to stejné. Oba nás poháněl chtíč, jenž jsme nedokázali zastavit.

Najednou se však roznesl místností zvuk mého telefonu. Chtěl jsem ho zprvu ignorovat, ale nakonec to bylo to zařízení, co mě vtáhlo do reality a já neudělal hloupost. Až teď jsem si uvědomil, co jsem vlastně chtěl udělat.

"Kim Taehyung u telefonu, přejete si." Zvedl jsem telefon a nechal JK na posteli. "Ahoj, ahoj Taehyungie," ozval se ženský hlas. "Doufám, že tě neruším, jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli, no jestli by jsi se mnou někam nešel." Byla to jedna z mích spolužaček, kde sakra vzala moje číslo! Z jejího tonu hlasu šlo poznat, že má i něco upito.

"Je mi líto, ale momentálně mám mnoho práce." Podíval jsem se na JK a on se na mě ušklíbl. Pořád mě sžírala touha a jeho očividně také. 

Znovu jsem na něj nalehl a pokračoval, kde jsem skončil. Chci být ten nahoře,  já dole nebudu ani náhodou. To se mu však nezamlouvalo. Nechal vystoupit své drápy a rohy. I jako na démona na něj byl krásný pohled.  Však jeho oči nesly jiný vzhled. Nebylo to jen jejich barvou, kterou momentálně měli a to byla zlatá.

"Nejspíše by jsme už neměli přemýšlet." To měl rozhodně pravdu. Přetočil si mě pod sebe a uvěznil mi ruce mezi drápy. Vyplázl svůj dlouhý hadí jazyk a přisál se mi na krk. "Nenechám ti nadvládu," na to jsem  poté zavzdychal. "Poddej se tomu," to si jen myslí, ještě nepoznal, jak jsem tvrdohlavý. "Ani omylem," roztáhnu svá černá křídla a shodil ho ze sebe.