Ve znamení Podsvětí / Taekook

Důvěra

Neměl jsem to srdce odejít, ale musel jsem. Kdybych zůstal bylo by to ještě horší. Hned co jsem opustil prostor skladu, jsem ucítil kapky deště, které na mě začali dopadat. Dnes začalo opravdu hodně pršet. Není se čemu divit je podzim a takové počasí je pro toto období naprosto typické. Za normálních okolností bych si vzal holínky a nejspíše bych si v dešti zatančil a proskočil pár kaluží. Nyní však počasí odráželo mojí náladu, která rozhodně nebyla pozitivní.

Je čas jít domů, nějak kontaktuji Jungkooka a zrealizujeme jeho plán. Kim Taehyung musí umřít, jiná možnost není. Jen se bojím, že Yoongi někomu řekne to, že mě Namjoon kryl. Za ukázání člověku peklo je trest smrti, to jsem zjistil brzo a někdy i lituji toho, že mi tento svět ukázal z důvodu jeho bezpečí. 

Krucinál! Zakleli jsem. Yoongiho za tu dobu, co se s ním vídám ještě pořádně neznám. Yoongi je jako kniha, kniha která je pod vrstvou cihel a dvakrát zapečetěná. Vím jen to co mi dovolí vědět, což je vůbec nic. Jediné co je jisté, je že je zásadoví. Udá ho! 

To nemohu dopustit! Musím za Yoongim, snad neudělá kravinu. Rychle jsem se dostal do svého bytu a první zavolal Yoongimu na telefon, alespoň uznává moderní technologie, na rozdíl od JK. Ku podivu mi to hned zvedl. "V co potřebuješ?" Zněl dost zničeně a v jeho tonu šlo poznat, že ho nyní otravuji.

"Potřebuji se sejít," chvíli bylo ticho, ale poté mi odpověděl. "Kdy?" jednoslovná odpověď a já si byl jistý, že má odpověď ho vytočí ještě více. "Teď." Z druhé strany se ozval frustrovaný povzdech a já se jen modlil, aby mě neposlal někam.

 "No jo, JK pro tebe dojde." Proto nejspíše byla ta odmlka a opravdu o chvíli později se mi Jungkook zjevil v pokoji. Nejspíše mu domlouval, byl jsem si na víc jak osmdesát procent jistý, že mě pošle někam.

"Ahoj Taehyungie," objali jsme se na pozdrav. Od slavností jsme se opravdu dost sblížili. Svěřil se mi s částí své minulosti a já za to byl neuvěřitelně šťastný. Otvírá se mi pomalu jako poupě růže, i když vím, že je ještě spousta věcí, co mi nesdělil. 

"Ahoj JK," pozdravil jsem ho také a nasál jeho vůni, která byla neuvěřitelně příjemná. "Jde o to, že Yoongi poznal, že jsi člověk." Jungkook už naprosto věděl, o co půjde. "Říkal ti to?" Přikývnutí.

"Co s tím chce dělat? Bojím se, že udá Namjoona." JK hned záporně zakroutil rukami. "Ne to by nikdy neudělal, jen se cítí být zrazen kamarádem a taky mu to otevřelo staré rány. Už jsem ti říkal o jeho bratru." Chápu není to pro něj lehké.

"Myslím, že bude nejlepší říct Yoongimu pravdu." Potom co říkal u nich, mám pocit, že mu můžu věřit." Jungkookovi se zvětšili zorničky. "Opravdu," tohle nečekal a já vlastně také ne, ale zkrátka jiné východisko není. "Ano, věřím mu a ty také. Učí mě a pomáhá mi už dost dlouho, zaslouží si znát pravdu."

"To bezpochyby," pozvedl ruku a čekal až jí uchopím, aby jsme se mohli přenést. "Tak vzhůru za Yoongim," usmál se na mě a já musel také, protože jeho úsměv byl vskutku nádherný.

Rychle jsem si nasadil masku a hodil na sebe kápy a mohli jsme jít. Chytil jsem ho za ruku a ve vteřině jsme byli jinde. 

"Kde to jsme," tyhle prostory neznám. "Jsi u mě doma V," Yoongi seděl na gauči, jako hromádka neštěstí a hypnotizoval malou sošku kočky na skleněném stolku a fotku vedle něj kde byl nějaký chlapec co držel miminko a netvářil se moc nadšeně.  "Co tedy potřebuješ, že to nepočká?" Pokračoval a já jsem viděl, jak moc špatný z toho je.

"Jde o to, že ti chci věřit Yoongi." Yoongi natočil hlavu na stranu s nechápavým pohledem. "Můžu ti věřit Yoongi?"  Jungkook na prosto přesně věděl, kam směřuji, ale Yoongi byl zmatený a vůbec nechápal, i když spíše to vypadalo, že to jen hraje, ale u něj nikdo neví.

"Hyung jde o to, jestli jsi na naší straně, jestli věříš v to, že by mohl jednou V usednout na trůn." Vysvětlil to za mě Jungkook, protože já jsem chodil moc kolem horké kaše moc dlouho. No mám z toho strach, jestli se něco pokazí, tak je to právě teď.

"O co tu jde," Yoongi ze smutného výrazu přepnul na nejistý. "Chci ti ukázat svojí tvář." Pronesl jsem bez emocí, i když se mi hlavou honilo tolik věcí a já nevěděl, která alternativní budoucnost je nejhorší.

"To bych nečekal, proč ale teď?" Yoongi se založil ruce na hrudi a nejistě se na mě podíval. "Protože potřebuji zabít Kim Taehyunga." Pronesl jsem až ledově klidně, avšak Yoongiho výraz byl naprosto překvapený.

"To se opovaž! Možná je to člověk, ale nikomu nic neprovedl. Možná je moc zvědavý, ale to není zločin. Proč by jsi ho chtěl vůbec mrtvého! Taehyung je skvělí ..... člověk." Vychrlil ze sebe Yoongi a přestal až mu Jungkook položil ruku na rameno.

"Opravdu," přikývl jsem na Jungkooka a opatrně jsem si sundal masku z tváře.